Dominika Prokopová | Články / Reporty | 23.06.2014
Potemnělé předsálí a v něm Karel. Ve vaně. Dobrý. Co že to má dneska udělat? No tak ráno je tam znásilnění ve vaně, pak ustřelit hlavu tomu šmejdovi z první řady, pustit psy... jo, a dát namrazit vodku. Takový normální den jednoho opričnika. Nadčasová satira Vladimíra Sorokina v režii Kamily Polívkové s Karlem Dobrým v hlavní roli, který dělá čest svému jménu a podává nedostižný výkon. Není jen Dobrý, je nejlepší. Cenu Alfreda Radoka už má dávno doma.
Opričnik. Stoupenec cara, člen jeho osobní gardy a loajální ctitel. Jaký je? Na lidi trochu pes. Pes, jenž s neutuchající věrností chrání svého pana přede všemi. Pes, který vrčí, kouše a trhá. Pes, který poslušně hlídá a spí vždy jen na jedno ucho. Pes, který vyčenichá, co se dá. Pes, který může mít vzteklinu a vymknout se kontrole. Pes, který je také symbolem opričnictví. Jaký je pes, takový je opričnik.
Opričné vojsko je zpět. Ruský spisovatel a dramatik Vladimír Sorokin si pohrává s myšlenkou, jak by to vypadalo, kdyby opričnina nebyla oporou pouze pro samoděržaví Ivana IV. Hrozného v šestnáctém století, ale i mocného cara Gosudara v roce 2027. Opričnik Andrej Danilovič si naopak pohrává s myšlenkou zcela jinou. Co kdyby jich nebylo? Zjihlý opričnik při takové představě tiše pláče nad vanou. Tato představa je pro něj příliš hrůzostrašná, jeho obětem však umožňuje žít a přežít. Aby mohl ještě lépe a zodpovědněji chránit svou vlast a svého milovaného cara, potřebuje jen pár maličkostí. Chlast, drogy a padnoucí oblek. S uhrančivostí kobry sleduje vše živé kolem. Je všudypřítomný, i když se nepohne z místa, každé jeho gesto přikovává přihlížející k podlaze víc a víc. Krev, která při sledování opričnikova počínání tuhne v žilách, je cítit všude kolem.
Andrej Danilovič je mužem zcela oddaným věci. Týrání, vraždění a prznění žen nepřátel státu je pro něj denním chlebem a zároveň oblíbenou kratochvílí. Cizí krev jej nepošpiní, naopak ji hrdě ponese na svých rukou. Nad těly svých obětí pak bude promlouvat o tom, jak ho trápí takové zlozvyky jako kouření a zasněně rozprávět o bělosti sněhu, jenž má tu moc vše skrýt. Bude zpívat tenkým hláskem malého chlapce tichou modlitbu a bude to ještě děsivější než mučení v přímém přenosu. Opričnikovo chování bere dech. Herectví Karla Dobrého taky. Atmosféru skvěle dotváří jednoduchá scéna s vanou a přítmím, jež je dostatečně zlověstné. (Výpravu má na svědomí rovněž režisérka Kamila Polívková.)
Opričninu si nevybíráte, ona si vás najde sama. A když s vámi náhodou někdy skoncuje, už nebudete chodit, budete se jen plazit. Když s námi Andrej Danilovič skončil, poslušně jsme se odplazili. A můžeme být rádi. Tohle si totiž budeme pamatovat a budeme rádi, že jsme byli u toho. Nezbývá než si přát, aby Karel byl tak dobrý i nadále. A aby opričniků nebylo. A aby se velice aktuální poselství této inscenace doneslo k co největšímu počtu diváků.
Vladimír Sorokin / Kamila Polívková: Den opričnika
14. 6. 2014, Studio Hrdinů, Praha
Kristina Kratochvilová 25.12.2024
Justice sice zestárli o jednadvacet let, v Max-Schmeling-Halle, kam jsme se přijeli podívat na show, kterou dovezou na Colours, to rozhodně vidět nebylo.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.