Dominika Prokopová | Články / Reporty | 06.04.2014
SAM. Představení vycházející z textu německé režisérky a dramatičky Kathariny Schmitt, inspirované performancí taiwanského umělce Tehchinga Sama Hsieha z konce sedmdesátých let, s názvem CAGE PIECE. Text přeložila Viktorie Knotková a režijně upravila Kamila Polívková pro Divadlo Komedie, kde proběhla v dubnu roku 2012 premiéra. Hra o pěti dějstvích s Karlem Rodenem ve dvou hlavních rolích.
Diváci jsou voyeři. Proč by jinak chodili do divadla? Chtějí vidět pot, krev a slzy. Chtějí, aby umělec trpěl, tak tedy trpí. Jejich zkoumavé pohledy pak dávají veškerému počínání smysl. Stačí jen, aby přišli a dívali se na něj, a on se v tu chvíli stane umělcem jen proto, že si před nimi vyčistí zuby nebo umyje obličej. Oni ale i nadále zůstávají. Tak co by jim ještě předvedl? Nervozita z upřených pohledů vede performera k tomu, aby mlátil hlavou o zeď a předváděl stejné vylomeniny jako dítě, kterému se podařilo na chvíli získat pozornost všech příbuzných na rodinné oslavě. Jednou, dvakrát měsíčně přicházejí, poslouchají jeho ticho, sledují jeho vzdechy a stávají se svědky jeho akce. Beze svědků by přece byl jen bláznem v kleci. Až se jednou dveře otevřou, ztěžknou mu nohy... Domov jako klícka. Je snazší mříže vidět, než je jen tušit. Sam stráví v kleci rok... a mýdlo, polštářovou plsť i skleničku. Nečte, neposlouchá rádio ani televizi, nekomunikuje, každý den jí to samé. Ve snaze oprostit se od lidských potřeb si je uvědomuje více než dříve. Vystaví-li umělec sám sebe, dosahují hranice umění tam, kde začínají omezení lidské schránky.
Ve druhém dějství (Hra s důkazem) se před diváky zhmotňuje Samova představa ideálního návštěvníka. Jeho barvité představy jsou tím jediným, co dokáže proniknout skrze zdi klece. SAM v tu chvíli splývá s diváky a komentuje mistrnou černobílou projekci, na které figuruje také on. Představuje si, jak návštěvník trávil čas, než se ocitl před jeho studiem, a jaké pohnutí prožívá při setkání s ním. V závěru této části zazní v Rodenově osobitém podání píseň Mtacmindis mtvare Jansunga Kakhidzeho v gruzínštině. Skvělá volba Sáry Bukovské. Jímavá píseň přiměje alter ego dojatého performera, otočeného na plátně zády k divákům, aby SAM na sebe pohlédl. K jevišti se však nezadržitelně blíží neurvalý fotograf (Jan Dvořák), který nepřestává cvakat. Ignoruje značky i Samovy žádosti o udržování odstupu a bez okolků vstupuje do jeho osobního prostoru, aby si ho naaranžoval. Samova bezbrannost jej pobízí k dalšímu znásilňování. SAM drží a tiše krvácí.
Hra o překračování hranic mezi uměním a realitou, neomezené omezenosti člověka, zvířecí lidskosti a lidských zvířatech dává mnohé podněty k zamyšlení. Na některé otázky dává i odpovědi, na jiné ne. Herecký výkon Karla Rodena je působivý, po celou dobu zůstává smířený a pokorný, ale ve chvíli, kdy se obrací k divákům, je velmi přesvědčivý ve svém dojetí a lehké bezradnosti. Po celou dobu si zároveň uvědomujeme, že je hlavně Karlem Rodenem a že svým voyerstvím neparazitujeme jen na těch, kteří se zavírají do klecí a očekávají to od nás, ale i na těch, kteří se zviditelňují svou prací a pro které svědkové jejich úspěchů chystají klece z novinového a křídového papíru na dobu neurčitou.
SAM (Katharina Schmitt / Kamila Polívková)
3. 4. 2014, Studio Hrdinů, Praha
foto © Viktor Kronbauer
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.