Jak jsem potkal Apačku

Je zvláštní nevědět, jak začít psát, když léta radím ostatním, že první věta je rozhodující, že pak ji stačí už jen sledovat a nebát se jednoduchosti. Apačku jsem poprvé potkal 13. května 2010, což je nesmyslně pozdě, ale Brno jsem znal zřídka, Prahu už dávno ne, Freemusic pod jejím vedením bral s rezervou, protože mi bylo podezřelé, jak z něj vycouval Oves, a protože když už někomu uvěřím, je to navždycky. Pošahaná jurodivka to byla, aniž bych ji znal. Když dělala na Yachtu Black Heart Procession (jaké štěstí, že zrovna tady jsme se potkali), bylo to jako zjevení – tyvole, co je tohle za holku? Je to moje sestra, nebo můj bratr?

Za těch pět let, které se naštěstí zdají jako minimálně dvojnásobek, protože dělat věci s Axe znamenalo stihnout dva až tři životy najednou, jsem o ní slyšel hromadu věcí a ještě větší hromadu sraček. Od toho, jak je velkohubá, nezodpovědná, naivní, nafoukaná, jak všechno viděla a slyšela, jak se kamarádí s tím, co má prachy a jak celý ten podnik smrdí. Často s tím souvisely křivé pohledy na to, kde se najednou ocitám já, kdo si myslím, že jsem, proč už nedělám Diycore a zahazuju se s Full Moonem, blabla. Axe je nejpracovitější člověk na světě, když něco řekne, má to svoji váhu a i když změní názor, nejsou to plky někoho, kdo neví, kdo pořád nepřemýšlí. Není naivní, ale idealistická, neřeší zítřek a lítá po světě, aby si udržela rozhled a nadhled, protože když řekne, že fandí muslimům, znamená to, že přečetla několik důležitých knížek a strávila tam pár měsíců, ne že si kreslí názor podle přiblblých novinářských zkratek. Byl to nejdůležitější člověk za posledních pět let a ano, měl umřít někdo jiný, a je mi jedno, jak to zní. Ano, Axe byla divoká, dokázala být nepříjemná jako nikdo jiný, jenže většinou mířila do černého, jak interně šila do časáku posledních pár měsíců, to bylo neskutečné, ale taky zvláštně povznášející. Stejně jako potřebné.

Pekelně ji rozčilovalo, jak z různých stran slyšela, že už není ve Full Moonu. Nebyla na odchodu ani z něj necouvala, dělala černou práci a některé publicistické žánry jí už lezly krkem, potřebovala mít v ruce nějakou zástavu, která by byla úplně podle jejího, kterou by mohla mávat na celý svět, dělat ještě důležitější věci než je hudební časák. Což bylo dobře, protože na to měla sílu. Axe je urvaný vagón klád, morseovka srdečních věcí, která pracuje dvacet hodin denně a pořád nemá dost. Když jsem vstával v pět ráno, věděl jsem, že se o třista kilometrů dále chystá konečně spát, že si ještě vyměníme pár slov. Protože časopis můžete dělat v pár lidech, pokud vám to dává smysl a pokud nejste flákači (ty, maxi, proč si lidi kurva představujou, že když mám dovolenou, že nic nedělám, já kurva nepotřebuju nic nedělat, když mě to všechno baví? Piče?!?!), ale musíte najít správný tým. Neříkám, že workoholismus je přednost, je to vlastnost, je to závislost, ale dobře tomu rozumím a s nikým jiným bych dělat nemohl, neprovozuju doplňkové sporty a potřebuju vědět, že lidi, se kterýma dělám to, co mi dává smysl, to mají stejně. A to je důvod, proč dělám Full Moon. A nikdo neuměl říct citoslovce údivu „piče??!!“ tak jako ona, používání vulgarismů byla další společná věc, i když nevím, kde k tomu přišla – byla v tom nejlepší na světě a nemělo to nic společného s tím, že by byla sprostá, byla to jazyková nutnost, pro kterou máme slabost, aniž by to znamenalo, že když půjde s myšlenkou na Czexport Office na ministerstvo, že bude za vidlačku.

Dokola poslouchám Ravelin 7, protože odrážejí ten smutek a vztek, kterého jsem plný, ačkoliv Axe by volila Hanka Williamse třetího nebo the pAper chAse. Nikdy jsme se úplně neshodli na muzice nebo na filmech, naposledy jsme stejně cítili Please the Trees, o kterých jsem jí nadšeně psal a ona mi vrátila stejně vytlačenou minci. Když byla nadšená, měli jste pocit, že kolem lítá kometa za kometou, tak intenzivní, tak opravdové, tak upřímné. Těsně předtím jsem ji stihl v kanclu obejmout tak, jak by se měli objímat ti, co se budou mít vždycky rádi, i když jsem si pár týdnů předtím myslel, že si bere odstup, že se postavila na jinou stranu a nevěří, že jsem s ní. Pak jsme si několik hodin povídali na balkoně o tom, co by chtěla dělat, byla zahlcená plány a představami, které sice neměly řád, ale to bylo úplně v pořádku. Maxi, tyvole, já vím že se vyjadřuju jako kráva a nevim, jestli mi rozumíš, protože já sama nevim, jestli to dává smysl, ale ty mi rozumíš, žejo? – Piče!?!? Vždycky budu. Axe.