Je Vlněna a plná života... (Borometa II.)

Druhý den Boromety na brněnské Vlněně byl už začátku odlišný od toho sobotního. Astronautalis už od odpoledních hodin přitáhl daleko více lidí, aspoň na chvíli se umoudřilo deštivé počasí a Andy se tak v džísce a statkářském klobouku procházel v jarním slunci přes louže po celém areálu oprýskané Vlněny, sledovaný dychtivými pohledy. A na rozdíl od prvního večera byli pro mě všichni vystupující poměrně známí, s výjimkou portugalského projektu O Manipulador.

Planety před nedávnem obměnili sestavu, ale to, čeho si na elegánech cením, zůstalo při starém - melancholické písně se skvělými texty, špinavá kytarovka s poctivým přístupem k věci. Stejné zůstalo i to, že vždycky, když Planety vidím, znějí trochu neusazeně, kytara, na nahrávkách tak průzračná, se slévá v nepříjemnou zvukovou kouli. Možná mám jenom smůlu na jejich koncerty, ale přes špatný zvuk jsem se ani tentokrát nedokázal úplně přenést. Planetám dám ale rád šanci znova, ty písně za to sakra stojí. Nebo budu muset počkat na novou desku, má vyjít co nevidět.

Taneční elektronika Dirty Picnic by se možná daleko víc hodila na pozdější hodinu, ale i do podvečerního slunce sedla brněnská trojice více než dobře. Oldschoolový zvuk starých bicích automatů, který se nedá s ničím splést, těžké hutné synťáky vrstvené do oblačných nálad, vokál s ozvěnou delší než stíny na stěnách, párty jak má být.

Mezitím se hala naplnila a na pódiu se objevila obří postava Arana, samotáře s akustickou basou, zemité písně plné klidu a jakési smířené moudrosti. Popravdě, moc jsem nečekal, že tiché písně strhnou lidi, kteří asi dorazili hlavně na hvězdu večera, ehm. Ale uvnitř bylo překvapivě plno, Aran Epochal děkoval a říkal, že je to jeden z jeho top koncertů snad od roku 1991. Tak dlouho ho opravdu nesleduju, ale věřím, úplně. Nakonec přišel na stage i Astronautalis a střihl si s Aranem jakousi bluesovku, stará továrna na vlnu jako by se na chvíli proměnila na bavlníkovou plantáž v deltě Mississippi. Vrchol večera číslo jedna.

Se setměním přišel čas na intermezzo v podobě krátkého dokumentu o Vlněně a životě v ní, důkaz, že zdánlivě mrtvá místa můžou mít nový účel, i když se na první pohled zdá, že jejich osud je zpečetěný.

Mám pocit, že o tom, proč mám tolik rád Prodavače, jsem už psal jinde dost a dost a vyprávím o tom každému na potkání. Jeho texty jsou mi z nějakého důvodu niterně blízké, mám rád ten jasný, ale nenucený postoj, který z nich sálá. Vědomí, že velkohubý řeči vypadají trochu směšně, když všichni žijeme ve stínu omšelých paneláků, na druhou stranu je ale potřeba mít zásady, ze kterých se neuhýbá. A zatímco nová Prodavačova deska zní uhlazeně a čistě, naživo je kapela dravější a živelnější. Takže jsem nebyl jediný v hale, kdo měl touhu si s Prodavačem zakřičet, že všechno, co potřebuju, jsou malý ráje.

Těsně před začátkem Astronanautalisova setu někdo povídal, že když na koncertě stojí v prvních řadách masa lidí, co neustále fotí a fotky hned věší na Instagram, je to důvod k zamyšlení. Širší popularita, která dokáže zaplnit tovární haly, je často v protikladu s důsledností a poctivostí, ale to není případ Astronautalise. Andy opět nostalgicky vzpomínal na svůj první koncert v Brně, inside the barrel dole na Skleněnce, pokorně děkoval lidem, kteří mu tehdy pomohli první šňůru zabookovat, s úctou děkoval organizátorům Boromety, zmiňoval svoje kámoše rappery, kteří ještě (naneštěstí) nejsou tolik známí, a na konec se rozpovídal o tom, jak vyrůstal na bluesových deskách Boba Dylana. S kapelou zněl set punkově, uhlazený zvuk studiových tracků byl ten tam, textům bylo občas špatně rozumět, ale stejně je už všichni znají nazpaměť. Důležitá byla energie a nasazení, víc než jednotlivé písně si tak pořád pamatuju Astranautalisovo It’s fucking awesome here. A bylo to fucking awesome.

Jako poslední hrál O Manipulador, zajímavý jednočlenný projekt se smyčkovanou basou, rozprostřený mezi taneční rytmy a noise. Ale pro většinu příchozích už toho byl víc než dost a prostor se začal rychle vylidňovat.

Ten večer se z pódia hodně děkovalo. A bylo proč. Možná to napsané vypadá banálně, ale i pro mě je důležité si čas od času uvědomit, že akce podobné Borometě se nedějí jen tak. Takže vysekávám poklonu až k zemi lidem z Bora a všem ostatním, co se na ní podíleli. A to nádherný starý tovární logo Vlněny by se mělo tetovat. Může se totiž stát, že v plechové podobě už nikde viset nebude... Sorry za ten trochu lacinej patos, občas je potřeba.