Jebem tyčku (Hip Hop Kemp 2015)

Když jsem se v euforii rozhodovala, že jako nehiphoper vyrazím do Hradce Králové na 14. ročník Hip Hop Kempu, bylo to v dobré víře ve větu, kterou mi v Potrvá řekl Joe Haege (31Knots, White Wine): „Hlavní problém Pitchforku je, že lidi, co tam píšou, se neumí povznést nad svůj vlastní vkus.” Přece jen mám ale cestou lehce stažené půlky. Ale co, pochybnosti jsou potřeba jako sůl. Nepříjemné déjà vu cestou ze zastávky Letiště. Naposledy jsem tudy utíkala z Rock for People kvůli ožralům, co rozhodně nepřijeli na Bloc Party a Placebo.

Hip Hop Kemp už dávno překročil lokální hranice a CNN ho nedávno zařadilo mezi 50 nejoblíbenějších festivalů světa. Troufám si říct, že Poláků byla letos většina. Nechyběli Slováci, Nizozemci, Maďaři, Italové, Američani, Britové a další. Když jsem se jednu v noci zatoulala, přišlo mi, že jdu Polskem zmenšeným na úroveň stanového městečka, včetně kradených cedulí s názvy měst. Hip Hop Kemp je pořád primárně o hudbě, ale je to, jak jsem rychle pochopila, i životní styl. Tak například se tu masově griluje (chápete to?), co padesát metrů stan s vlastním minisound systémem, probouzí i uspává amatérský rap děcek, co si to dávaj do puštěného podkladu. Taky se tady hodně huláká a řve i v noci, ale není to vulgární. Řve se “Hip Hop Kemp” a ve vzduchu je cítit silná sounáležitost. Všude kolem je tolik trávy, že by z toho odpadl i medvídek koala. Pořád vám to někdo nabízí a délka brk připomíná Shortyho human joint epizodu ve Scary Movie.

Otravně zdlouhavý systém u vstupu z kempu na fest. Neadekvátně malá brána s pouhými pěti kontrolujícími beze špetky smyslu pro humor. Nicméně nikdo moc neremcá a ještě se rapuje: „Jebem tyčku. Jebem jebem tyčku. Uh Uh.“ Což předznamená mé srážky s nejdebilnějším vynálezem všech dob - selfie stickem.

Konečně k hudbě. Funguje to následovně. Hlavní headlineři, velká jména a splněné sny hoperů hledejte na Main Stagi, progresi, přesahy mimo hip hop a malé poklady hledejte zase v Backspin Hangaru a Radio Spin Hangaru. Čtvrtek zahajuje nepříliš objevný polský raper Włodi, což si ovšem nemyslí početný dav Poláků. Zpátky na stromy nás vrátí ambasadoři současného britského hip hopu The Four Owls, čtyři typové v sovích maskách rozkmitají paže. Hostem na druhé desce Natural Order není nikdo menší než legendární DJ Premier, neředěné texty a přímočarý beat umlčí všechny, co už dávno pohřbili britský rap. BiggBoss Showcase znamenají velkou nudu, přes veškerý respekt ke starým PSH (pořád sjíždím), Indymu s Wichem, Orionovi a dalším aktivitám sdruženým pod hlavičkou BiggBoss. Track Slap! shrnuje tu neobjevnost na samé hranici komerce, spíše za ní. Hrabat se pořád v minulosti nikomu nevydrží věčně, ta facka sedí na vaši tvář.

Tma přináší první velké jméno americké scény. Raper, producent a člen kapely Dilated People Evidence si nás dává jako Ital špagety, na sto způsobů. Bezchybná práce s publikem, které se kýve, jak Evidence píská. Americký štýlo. Na chvíli se k němu připojí i spoluhráči z domovské kapely a pravověrní odškrtávají kolonky. Přebíhám do hangáru, kde právě startuje neskutečně talentovaná Reverie Pug. LA hip hop underground. To jméno si zapište za uši, anebo ne, tam vám bude k ničemu! Pusťte si mixtape The Transition nebo její desku Russian Roulette, protože o ní ještě uslyšíte. Ta holka má feeling jako blázen. Chytrý texty o podělanejch životech, o předčasně ukončenejch životech, o ztracenejch snech. Ta holka vám vystřelí mozek z hlavy tak, jako to “omylem” udělal sám sobě jeden z jejích přátel. Houpe boky v černých šatech s bílými lampasy, vlasy jako bohyně, batůžek. Záda jí kryje DJka Lala s tričkem nad pupík a zlatým řetězem, snědé krásky vnáší světlo do machismem “malinko” postiženého světa hip hopu. Tady! Teď! Publikum je na kolenou, neobejde se to bez jejích slz. Závěrečný freestyle. Žasnu - přímo v letu stvořit kus krásy.

Main stage uzavírá ultramagor Yelawolf a já si nejsem jistá jestli je to jen hype nebo měl blbej den, protože zní dost otráveně. I hip hop má svý subžánry, tady jsou silný odkazy k hard-core, hard-rocku, metalu, g-funku, dubstepu a milionu dalších. Jen mi to naživo nějak nesedí. Extrémně potetovanej týpek z Alabamy si s kolonkama rozhodně neláme hlavu. Dejte mu šanci i kdyby jen proto, že má rád Johnny Cashe a éterem proletí riff z Whole Lotta Love od Led Zepps. Přesvědčit by vás mohlo třeba Whistle Dixie.

V hangáru ještě čaruje Gruby Mielzky/Patroo+Ortega Cartel a já zvolna objevuju kouzlo polského rapu. Když spustí, vybaví se mi film Hvězdy nám nepřály o dvou teenagerech s rakovinou. Místy hodně éterický, ale! Je tam scéna, kdy ti dva letí do Amsterdamu za svým oblíbeným spisovatelem. Naivně věří, že jim nerudný pisálek s whiskey v ruce bude vyprávět pokračování knihy, ale ten jim místo toho pustí švédský hipec. Oni nechápou, že prý nerozumí švédsky. On na to, že je to jedno, že jde jen o to nasazení. Návykové, jak ještě poznám.

Jídlo, hygienu, ztracené dědečky, na stagi mladíky onanující na stagi typy kšiltovek a basketballových dresů si necháme na zítra. A muziku taky. Dvojitá salva.