Ji.hlavou #2

Druhý den Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů odstartoval veškerý doprovodný program, kam se řadí divadlo, hudba, výstavy, autorská čtení a další. Specialitkou toho letošního je volební sekce. Volby vůbec přišly festivalu skoro na objednávku, společenská událost propojená s aktivním jednáním i příjmem informací v Respect Café žije atmosférou angažovanosti.

Výběr filmů nebyl přímo odzbrojující. Dokument Jana Gogoly o práci Kateřiny Šedé proto vyčníval jako kostel v Bedřichovicích, přesně tam se naše umělkyně, jejíž kariéra nabírá hvězdnou dráhu, rozhodla rozhýbat život. Film navazuje na tradici české hravosti v dokumentární tvorbě a snad nevyčerpatelných témat našich filmařů. Dalším ne úplně nepřehlédnutelným bodem programu byla součást Inspiračního fóra věnovaná Artemiji Troickému, asi prvnímu ruskému diskžokejovi v dějinách sovětské a ruské populární hudby. Výživnější přednášku o historii rockové hudby z dob totality si můžete jen těžko představit, až bylo na škodu, že Filip Remunda, moderátor diskuze, tlačil Artemije spíš k aktuálnímu dění. Vzhledem k festivalovému zařazení mu to ale nelze vyčítat.

Nejvíce rozvířil vzduch experimentální filmař Craig Baldwin – na scéně jihlavského Diodu byl uveden jeho napůl legendární a napůl kultovní film Sonic Outlaws. Brutální tempo video koláže o právních podstatách a kreativitě „zlodějského umění“ umocnil sám autor v následné diskuzi, při které by se jeho entuziasmus dal stáčet do lahví. Odejít do Soulu na začátek hudebního programu by proto bylo skoro kacířství.

Křížení jednotlivých programových položek je problém každý rok, letos obzvlášť. Ale patří k festivalovému cvrkotu, který už začíná nabírat na obrátkách a kolem festivalových míst, jichž je snad čím dál více, se vytvářejí hloučky a město začíná pulzovat životem, což je pro některé místní pohled opravdu blažený.