Ji.hlavská věčnost 4 (MFDF 2015)

Čtvrtý den nabídl skoro až absurdně kvalitní filmový program, takže vybrat si třeba hned z pěti křížících se položek bylo krvavě kruté. Sázka na sál v DKO se vyplatila hlavně u krásného kraťasu Za obzorem Marãa. Surrealistické záběry z vesnice v krajině, kde je život na hraně přežití byly napínavé a nešlo od nich odtrhnout oči. Následující Ikarus o "šamanském" životě bývalého vojáka volil poklidné sledování rituálů exmilitanta, který si vybral život v džungli. Film mapuje moderní fenomén hledání sebe sama, očisty, smyslu, svobody u přírodních mohykánů. Ve skutečnosti spíš ale zobrazoval pouze fakt, že sjíždět se celý den v pralese s nahejma buchtama je vlastně super job. OK, ale na to jsem nemusel chodit do kina, i když vizuálně šlo o zdařilý kousek. Třetí Algoritmus se pral sám se sebou, než vyšlo najevo, že monolog o snaze převést vše do verifikovatelných hodnot je ve skutečnosti kritikou této snahy.

V dalším bloku Fascinace zazářil nový film loňské hvězdy MFDF Petera Tscherkasskyho The Exquisite Corpus. Další mistrovská koláž rakouského experimentátora a stěžejního autora rakouské avantgardy ukázala nevšedně explicitní sexualitu z erotických filmů 60. až 80. let. Sál naplnila jiskřivá atmosféra a nebohý, sotva dvanáctiletý mladík na vedlejší sedačce tak musel strávit dvacet minut pod mikinou.

Jedním z hlavních snímků dne byl společný projekt Martina Ryšavého, Jana Procházky a Pavla Kopeckého - Na vodě. Nevšední vodácký zážitek na pouti skrze betonová koryta a tovární roury podkrušnohoří se prolíná s divokými filozofickými úvahami o buddhismu, kráse zkázy a ženských genitáliích. Na Martina Ryšavého je to naprosto nevšední snímek plný zvláštních setkání a královsky vycizelované koncepce a já věřím, že jsem viděl český dokument roku.

Domácí festival je kategorie projekcí v jihlavských bytech a letos se rozrostl i o domácí koncerty. Nevím, proč mě napadlo navštívit zrovna Děti mezi reprákama, protože Post-hudba mi nikdy k srdci nepřirostla, o to větší překvapení jsem zažil. Dominik Zezula bez doprovodu jen s kytarou mě přesvědčil, že jeho hudba není nedospělé ubrečínství a tváří v tvář divákům v malém pokoji se postupně ztrácel sám v sobě. Takhle se dělají koncerty!

A na závěr opět Soul, kde nejdřív vystoupil extravagantní písničkář Erik Sikora, což je ve skutečnosti i výtvarník, který se už letos prezentoval. Účastnil se výstavy v Oblastní galerii Vysočiny s filmem Plavajúce kamene, které si určitě na youtube pusťte. Jeho hudba je recesivní a neumělecky sympatická a publikum ho přijalo skvěle. Fantasticky však reagovalo na společný project Petra Marka a Květů, kteří společně oživují Markovy staré písně. Králíček, jak si tehdy Marek říkal, rozproudil krev nejen fanouškům, celý výstup si evidentně užívali i jeho spoluhráči a došlo i na etnickou vložku. Jejich pop-folk-rock měl v Ji.hlavě obrovský úspěch.