Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den (část první)

S Jirkou Moravčíkem se známe dlouho a dobře, potkáváme se nejen na festivalu v Ostravě, ale také na mnoha dalších akcích, doma i v zahraničí. Potkat ho na ostravských Colours bez vysílačky je téměř nemožné, svou práci dramaturga má v té době už zdárně uzavřenou a vstupuje do své produkční role. Podobné pozice zastává také na showcase festivalu Czech Music Crossroads, který ostravskou přehlídku v posledních letech předchází. Ještě mnohem déle ovšem pracuje jako novinář, jeho poznatky můžete čerpat z textů v mnoha magazínech (v poslední době zejména Uni, ale občas také Full Moon) anebo v rámci vysílání na různých vlnách Českého rozhlasu. S Jirkou Moravčíkem nejen o festivalech, africké hudbě či relevanci termínu world music, ale také o tom, že „duši hladící hudby“ se jen tak nezbavíme.

Pojďme začít takovou obyčejnou otázkou, na kterou se občas zapomíná – proč by měli muzikanti přijet na akci typu Crossroads, když tam nehrají?
Zkusím to jinak – když jsme s Crossroads začínali, a velké díky Zlatce Holušové, že do toho šla, zaměřili jsme se na vzájemné poznávání, naším cílem bylo přilákat do malé, hudebně neznámé země zahraniční hosty, kteří o České republice potažmo naší hudbě neměli často žádné informace. Tomu jsme s Petrem Dorůžkou, díky kterému většina z nich přijela, podřídili program konferencí. Možná to dnes zní divně, ale před pěti lety dalo nejvíc práce muzikantům vysvětlit, co to je vlastně showcase a co od něho očekávat. Na ty vyostřené, rádoby chytré debaty nikdy nezapomenu, a kdyby se leckdo z účastníků dnes mohl slyšet… Kontakt se zahraničními odborníky, organizátory a promotéry byl pro spoustu našinců prostě naprosté novum. Najednou dostali příležitost svou hudbu osobně propagovat, chodit za neznámými lidmi, představovat se jim, nutit jim svoje nahrávky…. Nevěděli si s tím rady. Pro některé z nich to byla prý doslova ponižující situace, kterou odmítali. A netajili se tím, často s absurdními výmluvami, podtrženým klasickým českým sebevědomím: ať si všichni trhnou nohou, naše hudba si cestu do světa najde sama i bez showcase. Chápali jsme, zahraniční zkušenosti zkrátka citelně chyběly.

Na byznys jsme se na Crossroads nikdy příliš nezaměřovali ani později, přesto jsme každoročně obeslali s pozvánkami celou vydavatelskou, agenturní a promotérskou domácí branži. Odezva? Skoro nulová. A to přitom do Ostravy dorazila opravdu velká zahraniční esa, připravená ke všemu – pomoct, poradit, pokecat si, dozvědět se něco od české strany. Pak za námi ti lidi chodili a říkali, hele, co to s vašimi muzikanty je, celý den za námi nikdo nepřišel, to z nás mají strach nebo co? A my se jim doslova báli říct, že prostě nedorazili. Chyba byla i na naší straně: až příliš dlouho jsme se tvářili jako akce zaměřená na world music, což není, zvlášť v Čechách, příliš atraktivní pozvánka. A tak jsme před třemi lety změnili koncepci: ačkoliv koncerty zůstaly specificky zaměřené na world music, jazz a folk, zároveň jsme dostatečně nahlas a konkrétně otevřeli prostor v konferencích a debatách všem hudebním žánrům a pro muzikanty připravili speciální workshopy. Přednášeli jim domácí i zahraniční kapacity a bylo dost prostoru na dotazy. A muzikanti k naší radosti dorazili a bavilo je to. Dodnes tápu v tom, jestli se tehdy něco konečně zlomilo nebo zafungovaly informace z jiných showcase a muzikantům došlo, jak cenná příležitost se jim nabízí. Je ale fakt, že obrovský kus propagační práce odvedla Anička Mašátová, to ona muzikanty přesvědčila, aby přijeli, ačkoliv tam nehrají. Rozdávání vizitek zničehonic přestalo být sprosté slovo.

soutěž (pro registrované) o šest vstupenek na Czech Music Crossroads probíhá do 8. července 2019 zde

Proč by tam měla jít běžná veřejnost, která se na podobných akcích chce bavit a neřešit otázky hudebního byznysu a jeho fungování?
Proč si třeba nepřijet poslechnout světově proslulé producenty vyprávějící o spolupráci s velkými hvězdami? Nebo si pokecat u piva s ředitelem festivalu Roskilde? A večer pak zajít na koncerty zajímavých kapel, to všechno v krásném prostředí Hlubiny a poklidné atmosféře. Pořád je to spíš o vzájemném poznávání, hudební byznys na Crossroads nekraluje, neřešíme tam, jak by muzikanti mohli hudbou vydělat ještě větší peníze, netrápí nás problémy korporátních vydavatelství a obřích agentur. Na prvním místě je hudba a běžné starosti muzikantů.

Co zpětně považuješ za největší přešlap, který jste udělali?
Přešlap? Jeden by se našel… První dva ročníky, kdy jsme koncertní showcase otevřeli všem žánrům, pustili se bez větších zkušeností do prezentace našeho rocku a popu a podcenili odlišnosti těchto scén i při výběru zahraničních hostů. Vycházeli jsme ze zkušeností z akcí zaměřených na world music a jazz a s tím jsme samozřejmě narazili, proč to nepřiznat. Poté jsme koncepci akce změnili a zaměřili se na hudební segmenty, ve kterých jsme doma, dokážeme je kvalitně představit. Ne náhodou se od té doby v nabídce největšího veletrhu world music Womex pravidelně objevují české kapely. To bylo v minulosti takřka nepředstavitelné a právě to považuji za naši největší výhru a pomoc české hudbě. Už prostě my Češi nejsme – nejen na Womexu, díky vystoupení tam se kapely dostaly i na jiné akce – ve světě za Popelku.

Co ještě současné podobě chybí?
Před Crossroads leží hlavně výzva neztratit se v narůstající domácí a zahraniční konkurenci, tedy nesplynout s davem, pořád něčím vyčnívat a v obecně standardním modelu showcase festivalu přicházet s novými nápady. Čeká nás těžká práce, to mi věř.

Pořád mám za to, že by na podobných akcích měla mít daleko výraznější zastoupení domácí scéna. Je to otázka vlastní zkušenosti, když jedu na podobnou akci do zahraničí, tak mě také zajímají místní vystupující. A myslím, že se to celkem odráží na návštěvnosti i atmosféře, na showcasy, kde je velké zastoupení domácích skupin, je to jednoduše vidět – má na mysli například MENT v Lublani nebo bratislavský Sharpe. Proč nehraje na Crossroads víc domácích zástupců?
Částečně jsem již odpověděl – s naším hudebním zaměřením se s davy budeme míjet vždycky. Komunita world music, jazzu a folku není tak velká jako u rocku nebo popu. Zůstaňme na zemi – vybrat každoročně víc než čtyři kvalitní domácí kapely znamená, že po pár letech nebude z čeho brát a průměr nabízet opravdu nechceme. Proto jsme se dohodli s Poláky, Maďary a Slováky, kteří mají občas také problémy každoročně sestavit reprezentativní sestavu. Další věc je, že Crossroads jsou dvoudenní a finančně do značné míry omezená akce, pouze se dvěma koncertními pódii, víc než čtrnáct kapel se na nich během dvou večerů představit ani nedá. A končit někdy ve čtyři ráno, aby se zvýšil počet kapel, to je cesta k prázdným sálům. Přesně to se nám loni potvrdilo u Electromission. Je všední den, ráno se jde do práce, dostalo se nám vysvětlení při hromadném odchodu českých návštěvníků, a zahraniční hosté se nestačili divit…

Během roku objedeš spoustu různých akcí, mezi nimi jsou určitě také showcasy, minimálně mě napadá Womex. Jaké principy nebo schémata jste v rámci Crossroads z podobných akcí přejali?
Womexu a podobným worldmusikovým akcím, kde mimochodem stoupá zájem o přesahový jazz, říkám byznys s lidskou tváří, protože to poslední, s čím se tam setkáš, jsou hudební milionáři nebo vyčůraní agenti. Nerad bych, aby to směrem k jiným žánrům vyznělo neslušně, nicméně přestože bez peněz nejde dnes nic, womexiens mají hudbu hlavně za poslání. Ti lidi často obětují všechny své rodinné úspory, aby mohli dejme tomu z Afriky přivézt zajímavou kapelu a vydat jí album. Tvoří jakousi spikleneckou komunitu, kde se všichni znají, považují se za přátele a podle toho spolu komunikují. Na papíře to zní možná příliš idealisticky, ale každému bych přál někdy na Womex přijet. Je to svým způsobem nepřenosná atmosféra vztahů a snah jít hlavně po originální hudbě, na které se při sebevětší vůli nedá nikdy vydělat. Protože nepoměr ceny neznámé rockové kapely, která se uvedla na Eurosonicu, a cenami ověnčené world music skupiny, byť z prestižního Womexu, je obrovský. Může tě to štvát, někdy strašně, ale takové jsou zkrátka zákony hudebního showbyznysu. Takže co jsme přejali? Hlavně podobné uvažování o hudbě.

Na co se ty osobně z letošního programu Crossroads nejvíce těšíš?
Na velké zahraniční osobnosti a jak znovu zaujmou české kapely, protože z toho mám vždycky největší radost a letošní nabídka patří fakt k těm nejzajímavějším. Netvrdím, že se z Crossroads automaticky katapultují na Womex nebo nebudou stíhat zahraniční koncerty, ale znovu je uslyší mnoho důležitých lidí a kdo ví, co z toho může vzejít. Každopádně letos přijede dost respektovaných publicistů, takže je tu i velká šance, že si o sobě kapely něco přečtou. A v sakra sledovaných médiích.

Kterých třeba?
Znovu přijede šéfredaktor magazínu Songlines, ve světě nesmírně respektovaný Simon Broughton, jehož vřelý vztah k východoevropské hudbě je známý a má v úmyslu o Crossroads udělat i reportáž pro britskou stanici BBC. Totéž platí pro Andrewa Cronshawa z magazínu fRoots, který tu hudbu dokonce aktivně hraje. Thorsten Bednarz připravuje pořady pro Deutschlandradio Kultur, Nigel Wood je zase elitní hudební publicista z The Irish Times, který chce psát o české hudbě. Před potvrzením jsou publicisté z Itálie, Polska a Izraele.

Tuhle stránku Crossroads jsme nikdy nepodceňovali, protože každá zmínka o české hudbě se počítá a jak víme z minulosti, také mnoha kapelám už vyplatila. Přidávám, že do Ostravy dorazí také vydavatelé a hlavně šéfové festivalů MENT, Glatt und Verkehrt nebo Sunfest. A Ben Mandelson z Womexu se dokonce sám přihlásil.

(pokračování rozhovoru co nevidět)