Popluh | Články / Reporty | 13.12.2012
V rámci přehlídky severské hudby do Prahy znovu zavítal islandský hudebník Jóhann Jóhannsson. Rudolfinum tentokrát zaměnil za Akropoli a Pražský komorní orchestr za krajanku Hildur Gudnadóttir a tři notebooky. Volba to byla rozhodně zajímavá.
Ještě pár minut před oficiálním začátkem zela Akropole prázdnotou a na úspěšný koncert to zrovna nevypadalo. Jakmile se ale předkapela a zároveň i manželský pár Irena a Vojtěch Havlovi poprvé pustil do nástrojů, prostor se rychle a velmi slušně zaplnil. Nutno podotknout, že zaslouženě. Poklidná a převážně instrumentální předehra k hlavním hvězdám večera příjemně navnadila a publikum naladila na správnou vlnu.
Bez většího otálení se pódia ujala druhá dvojice, která i přes použití elektroniky navázala na komorní atmosféru předkapely. Až to občas vypadalo, že hlavní hvězdou večera je spíše cellistka Hildur Gudnadóttir, jejíž nástroj a občas i hlas v komorních aranžmá pro laptop, piano a violoncello vynikal. Doprovodná projekce pak byla spíš jen na doladění atmosféry, celý koncert by se klidně obešel bez ní.
Přestože Jóhannsson je hudební experimentátor, který má za sebou řadu žánrů a různých kolaborací, koncert se nesl ve výrazně klidném ambientním duchu s jemnou elektronickou nebo klavírní linkou v podkresu, která gradovala jen zřídkakdy. Experimentovalo se spíše se zvukem samotných nástrojů, kromě efektových krabiček a elektroniky i pomocí lepicí pásky, mincí a klíčů vlepených do srdce piana. Jinak ale hlavní hvězda večera shrbená v obleku za monitorem připomínala spíš profesora za školou vyřizujícího mailovou korespondenci. I taková může být současná vážná hudba. O degradaci se dá mluvit stejně tak jako o evoluci, názor nechť si udělá každý sám.
Jediným, za to docela podstatným minusem byl nevhodný prostor. Po dvou hodinách stání u podobné hudby nohy prostě dřevění a vrzající podlaha a schody na trase sál-bar-sál taky udělají své. Na své si přišli i milovníci zvuku fotografické závěrky. Díky ambientní a tiché hudbě nešlo přístroje několika přítomných fotografů přeslechnout. V některých případech ani přehlédnout díky použití externího blesku namířeného kvůli rozptylu světla do stropu. Nahoře na galerii to nešlo neocenit, spíš než na koncertě soudobé vážné hudby jsem si připadal jako při hře Counter-Strike. V momentě, kdy ale fotoaparáty utichly a courání ustalo, se ke slovu dostalo to hlavní, tedy hudba a v tom případě bylo o co stát. Bohužel, díky délce koncertu ono vtažení i vzhledem k rušivým elementům nebylo nikdy úplné. I když všichni přítomní dostáli svému jménu, celkový dojem stejně nesl nepříjemnou pachuť. Člověk se nemohl zbavit pocitu, že na jiném místě a při dvojnásobné délce koncertu to mohl být skutečně dokonalý magický zážitek.
Hildur Guđnadóttir & Jóhann Jóhannsson (isl)
10. 12. 2012, Palác Akropolis, Praha
foto © Kryštof Havlice
Kristina Kratochvilová 25.12.2024
Justice sice zestárli o jednadvacet let, v Max-Schmeling-Halle, kam jsme se přijeli podívat na show, kterou dovezou na Colours, to rozhodně vidět nebylo.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.