David Loch | Články / Reporty | 28.05.2015
Po stupíncích schodiště šumí zapadající slunce. Rozdává stíny všem, kteří v poklidu vyčkávají venku před pražským Podnikem a drmolí každodenní modlitby. Jaký je čas? Jak je? Jak bylo? Pondělí se propadá do bezčasí, v němž se tvoří legendy. Kikagaku Moyo odvyprávěli Praze svojí část rozvážně a soustředěně.
Ještě před nástupem japonské vlny si pódium uzmuli tuzemáci The Madhouse Express a Laundered Syrup. Zatímco prvně jmenovaní zaujali kvílejícím thereminem a řemeslně vyleštěnou tvorbou, jejich slezští kolegové navrtávali nosné sloupy těžkými riffy s doruda rozžatými bubny. Mrak, který se v sále tetelivě vznášel po jejich koncertu, byl rovnoměrně ředěn stoner rockem a blesky nové vlny britského metalu. Sweet Leaf.
Kikagaku Moyo stihli rozsévat do hlav návštěvníků východní psychedelii, ještě než jim vychladly. Minimalismus v maximalismu. Skladby japonských psychedeliků často začínají od jednoho nápadu, který se nerozvětvuje víc, než je mu dovoleno. Repetitivní melodické struktury v sobě dusí to, co zdobí alternativu - neustále se vymezovat. Kikagaku Moyo spíše doplňují vlastní universum skladeb o malé střípky ostré sólové kytary či sitár, než aby ho radikálně měnili.
Proto nebylo těžké během pražského koncertu klesnout do kolen a nechat do sebe proniknout permanentní refrény z mytických skladeb. Proud jednolitého tempa si půjčují od německých Can a své učitele nechávají pokorně probublávat. Nejen hudba, ale i chování muzikantů dotvářelo atmosféru celého večera, před měnící se videoprojekcí stálo pět neuchopitelných stínů. Kolem nich pulzovala neviditelná hranice teritoria, které okolí respektuje, které nechápe a nepotřebuje chápat. Stačí pouze zpovzdálí sledovat a mít pocit, že je mu dovoleno pohroužit se do rituálu společně.
Během přídavku došlo k narušení aury, kterou si Kikagaku Moyo po celou dobu skromně budovali. Byl ten cizí cápek na pódiu znakem buranství, nebo se chtěl dotknout svých myšlenek? Kdy je dovoleno jít k oltáři, ke slunci a sápat se po stínech?
Kikagaku Moyo (jp) + The Madhouse Express + Laundered Syrup
25. 5. 2015, Podnik, Praha
foto © Sean Carpenter
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.