Koncertní rituál? Rum s colou (Kasabian)

Hlavní hvězdy pátečního programu Colours of Ostrava? Kasabian! Největší kotel a nejlepší odezva? Kasabian! Britská rocková parta rozdováděla festivalové publikum, skladby z loňské desky 48:13 zabíraly naživo stejně jako hity z předchozích alb. Před koncertem jsme se v backstagi sešli na deset minut s kytaristou, zpěvákem a producentem Sergiem Pizzornem a bavili se o minimalistickém obalu poslední desky i o tom, jak příjemné je být pořád srovnáváni s Oasis. Byla to rozhodně výživnější desítka než ta, kterou jste mohli dostat natočenou v areálu.

Nedá mi to, abych se nezeptal na obal vaší poslední desky, na kterém jsou pouze stopáže jednotlivých skladeb. Vypadá to, jako byste si řekli – proč vymýšlet, co bude na obalu, stačí něco jednoduchého, přímočarého…
Přemýšleli jsme nad tím stejně dlouho jako v případě našich předchozích čtyř alb. Když děláte desku, snažíte se ji odlišit od té předchozí, a to se týká i obalu. Veškerý současný vizuál je spojený s obalem desky. Příští album bude zase vypadat úplně jinak..

Ve skladbě Eez-Eh máte verš: „Everyday is brutal/ Now we´re being watched by Google.“ Jaký je váš názor na sociální sítě, na to, že jsme dnes všichni propojeni skrze internet…
Myslím, že je to úžasné, neuvěřitelné, ale taky… Mám z toho trochu smíšené pocity. Myslím, že se kvůli tomu pomalu, ale jistě vytrácí lidskost. Naše generace si ještě pamatuje, jaké to bylo předtím, bez sociálních sítí, ale ta současná už ani nezná jiný způsob komunikace. Určitě je skvělé, že internet spojuje lidi po celém světě, ale každá věc má dvě strany.

Získali jste NME Award, Mojo Award a řadu dalších. Je pro vás důležité, že vás britská hudební média mají v oblibě a dávají vám ceny? Jaká je současná moc britských hudebních časopisů?
Už to není tak silné jako dřív, díky internetu se časopisů prodává míň, ale samozřejmě vám neuškodí, když vás novináři respektují. Stejně se, jako většina umělců, cítíte celou dobu nepochopení… (smích)

Vloni jsem narazil na článek v Guardianu, kde vás v titulku označovali za právoplatné dědice bratří Gallagherů. Není pro vás už trochu únavné být pořád přirovnáváni k Oasis?
Je vážně legrační, že ať hrajeme, jak dlouho chceme, nikdy už se nezbavíme původní nálepky. Je jedno, co jsme za deset let udělali a jak moc jsme se změnili, stejně se bude opakovat přirovnání, které jsme dostali v úplně prvních článcích a rozhovorech. Slyšel jsem Stanleyho Kubricka mluvit o tom samém. Jednou o něm napsali, že je podivný samotář, a už se té nálepky nedokázal zbavit. Přitom sám vysvětloval, že není samotář, že prostě jen má rád svůj dům a svoji rodinu, takže raději pracuje doma, než aby někde lítal a cestoval. Jasně, když jsme začínali, byla tahle nálepka fajn, přece jenom Oasis byli součástí našeho dospívání a byla to super kapela. Ale když si dnes poslechnete naši muziku a srovnáte to s Oasis, uslyšíte jasný rozdíl a posun.

Vloni jste si zahráli na festivalu v Glastonbury coby headliněři. Nebyli jste v roli hlavní hvězdy trochu nervózní?
Bylo to něco neskutečného, naprosto úžasné. Trvalo nám deset let se tam dostat, poprvé jsme v Glastonbury hráli v roce 2004 na jednom z vedlejších pódií. V prvé řadě jsme chtěli, aby to pro všechny byl skvělý večer. Byla to pro nás velká zodpovědnost. Chtěli jsme, aby se všichni dobře bavili. Vyšlo to, skvělý zážitek.

Máte nějaký zvláštní rituál, který provádíte předtím, než jdete na pódium?
Chystám si drink. Půllitrová sklenice, do té dám led a naplním z poloviny rumem. Zbytek doliju colou a pak celou sklenici naráz vypiju. Tohle dělám před každým vystoupením.