Michal Pařízek | Články / Reporty | 04.07.2019
Vydržet po šesti dnech strávených více či méně v kině dvouapůlhodinovou projekci soudního thrilleru, notabene od desáté ranní, může znamenat jen jedno – je to dobrý film. Il traditore (na festivalu uváděn jako První zrádce) je dobrý film. Kamil Fila říká, že jde o labutí píseň gangsterek, já tedy doufám, že ne, ale jinak je v jeho rychlé video recenzi* všechno, co o tomhle filmu potřebujete vědět. Je zbytečné cokoli dodávat, snad jen sdílet jeho doporučení. První zrádce za vidění rozhodně stojí.
Co si budeme povídat, morálka po těch šesti dnech trochu upadá a ve výběru filmů hraje čím dál větší roli pohodlnost kina. V tomhle ohledu je třeba smeknout před personálem místního Republica Coffee, protože blahodárné účinky jejich cold brew mi zachránily hned několik snímků. „Jsem strašně ráda, že jsem to stihla, nikdy jsem ten film neviděla,“ svěřuje se sympatická slečna, která vedle mě až po titulcích usedá v kinosále Puppu na projekci Herzova Spalovače mrtvol. To vás čeká zážitek, odpovídám, jenže sotva za pár minut slyším odvedle pravidelné oddechování. Ano, záhy usnula a probrala se až ve chvíli, kdy Karel Kopfrkingl začal hřímat na pohřbu své milované: „Loučím se s tebou, Nebeská, jako ředitel krematoria i jako tvůj milující manžel. Ale musíme přinášet oběti, nic není v životě lidském jisté, jenom smrt.“ Nově restaurovaná verze je famózní, dobře že se zrovna tenhle film vrací do kin. Navíc když se v této době u některých zavedených hlášek ozývají nebezpečně aktuální, poplašné zvonky.
Hudebních dokumentů je letos ve Varech víc než dost, o filmu Mystify Michael Hutchence už byla řeč několikrát, dneska má premiéru snímek Olgy Sommerové o Jiřím Suchém. „Vždycky jsem chtěl bejt dva,“ říká v něm legenda ze Semaforu, tak nějak se občas přistihuju při tom, že uvažuju podobným způsobem. Všechno se stihnout nedá. Projekce Amazing Grace o natáčení stejnojmenného alba Arethy Franklin v roce 1972 třeba vůbec, je beznadějně vyprodaná, takže zítra ráno si půjdu po letech stoupnout před kino do fronty, to jsem zvědav. Snad to dopadne lépe než včera večer. Vytáhl jsem kamarádky na projekci filmu A Dog Called Money, dokumentu, který mapuje natáčení a vznik alba The Hope Six Demolition Project. Silný zážitek, ani se po projekci moc nechtěly bavit. Inu, nevím. Stáří? Pokročilý cynismus? Pavel Klusák při úvodu vypíchl scénu, ve které Harvey zmiňuje, že jí přijde nepříliš vhodné šlapat v drahých kožených sandálech po rozpadlém domově nějaké rodiny. Asi má pravdu. Nemohu se zbavit dojmu, že podobně působí celý film. Nepříliš vhodně.
Dotažený koncept a obrazově famózní – režisér Seamus Murphy je věhlasný fotograf a na filmu je to poznat. Jenže mi přišlo, že to nejzajímavější v dokumentu se odehrává ve studiu, které bylo postaveno jako umělecká instalace v londýnském Somerset House. Studio bylo obehnáno jednostranně průhledným sklem a pořádaly se na něj prohlídky. Tam je jistá chemie, zajímavá atmosféra a vlastně i humor. Ale když Harvey cestuje po Afghanistánu, Kosovu nebo chudinském předměstí Anacostia ve Washingtonu, s vnímavým výrazem se snaží vcítit do problémů místních lidí a zpovídá je, tak to celé působí voyersky. Alespoň na mě. A to je mi líto, protože zrovna PJ Harvey mám moc rád.
54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu
foto © Film Servis Festival Karlovy Vary
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.