Články / Reporty

Korzo #5: Zrádci a emoce

Korzo #5: Zrádci a emoce

Michal Pařízek | Články / Reporty | 04.07.2019

Vydržet po šesti dnech strávených více či méně v kině dvouapůlhodinovou projekci soudního thrilleru, notabene od desáté ranní, může znamenat jen jedno – je to dobrý film. Il traditore (na festivalu uváděn jako První zrádce) je dobrý film. Kamil Fila říká, že jde o labutí píseň gangsterek, já tedy doufám, že ne, ale jinak je v jeho rychlé video recenzi* všechno, co o tomhle filmu potřebujete vědět. Je zbytečné cokoli dodávat, snad jen sdílet jeho doporučení. První zrádce za vidění rozhodně stojí.

Co si budeme povídat, morálka po těch šesti dnech trochu upadá a ve výběru filmů hraje čím dál větší roli pohodlnost kina. V tomhle ohledu je třeba smeknout před personálem místního Republica Coffee, protože blahodárné účinky jejich cold brew mi zachránily hned několik snímků. „Jsem strašně ráda, že jsem to stihla, nikdy jsem ten film neviděla,“ svěřuje se sympatická slečna, která vedle mě až po titulcích usedá v kinosále Puppu na projekci Herzova Spalovače mrtvol. To vás čeká zážitek, odpovídám, jenže sotva za pár minut slyším odvedle pravidelné oddechování. Ano, záhy usnula a probrala se až ve chvíli, kdy Karel Kopfrkingl začal hřímat na pohřbu své milované: „Loučím se s tebou, Nebeská, jako ředitel krematoria i jako tvůj milující manžel. Ale musíme přinášet oběti, nic není v životě lidském jisté, jenom smrt.“ Nově restaurovaná verze je famózní, dobře že se zrovna tenhle film vrací do kin. Navíc když se v této době u některých zavedených hlášek ozývají nebezpečně aktuální, poplašné zvonky.

Hudebních dokumentů je letos ve Varech víc než dost, o filmu Mystify Michael Hutchence už byla řeč několikrát, dneska má premiéru snímek Olgy Sommerové o Jiřím Suchém. „Vždycky jsem chtěl bejt dva,“ říká v něm legenda ze Semaforu, tak nějak se občas přistihuju při tom, že uvažuju podobným způsobem. Všechno se stihnout nedá. Projekce Amazing Grace o natáčení stejnojmenného alba Arethy Franklin v roce 1972 třeba vůbec, je beznadějně vyprodaná, takže zítra ráno si půjdu po letech stoupnout před kino do fronty, to jsem zvědav. Snad to dopadne lépe než včera večer. Vytáhl jsem kamarádky na projekci filmu A Dog Called Money, dokumentu, který mapuje natáčení a vznik alba The Hope Six Demolition Project. Silný zážitek, ani se po projekci moc nechtěly bavit. Inu, nevím. Stáří? Pokročilý cynismus? Pavel Klusák při úvodu vypíchl scénu, ve které Harvey zmiňuje, že jí přijde nepříliš vhodné šlapat v drahých kožených sandálech po rozpadlém domově nějaké rodiny. Asi má pravdu. Nemohu se zbavit dojmu, že podobně působí celý film. Nepříliš vhodně.

Dotažený koncept a obrazově famózní – režisér Seamus Murphy je věhlasný fotograf a na filmu je to poznat. Jenže mi přišlo, že to nejzajímavější v dokumentu se odehrává ve studiu, které bylo postaveno jako umělecká instalace v londýnském Somerset House. Studio bylo obehnáno jednostranně průhledným sklem a pořádaly se na něj prohlídky. Tam je jistá chemie, zajímavá atmosféra a vlastně i humor. Ale když Harvey cestuje po Afghanistánu, Kosovu nebo chudinském předměstí Anacostia ve Washingtonu, s vnímavým výrazem se snaží vcítit do problémů místních lidí a zpovídá je, tak to celé působí voyersky. Alespoň na mě. A to je mi líto, protože zrovna PJ Harvey mám moc rád.

Info

54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu

foto © Film Servis Festival Karlovy Vary

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace