Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 07.04.2019
Suchý se Šlitrem toho české hudbě dali dost. Z dnešního pohledu hlavně Suchý – první česky otextované rock‘n‘rolly, písničky, které zlidověly a jsou hlubší, než by se v jejich zdánlivé jednoduchosti mohlo zdát, divadlo, které inspirovalo desítky dalších. Bez Šlitrovy hudby by to ale nebylo ono, i když on byl, i díky vlastní stylizaci nesmělého hocha, tím tichým mužem v pozadí. A právě ke Šlitrovi, jeho melodiím a hudebním nápadům, se nyní obrátil jazzový klavírista Emil Viklický se svým triem.
Vybral čtrnáctku písní „semaforské“ dvojice a oděl je do jazzového hávu v klasickém nástrojovém obsazení klavír – basa – bicí. A nesahal primárně po hitech či po těch písních, v nichž je Suchý i v roli zpěváka. Příjemně tak překvapí „gottovina“ Oči sněhem zaváté, odhalující své znepokojivé a temné jádro, či skladby Tereza a Motýl, které – i díky popření textové složky – nechávají vyniknout jemnou vznešenost svých melodií. Nakonec i dojde na Suchého, který na album nazpíval tři položky – černohumorné bluesové skladby Blues na cestu poslední, Co je to blues a Na vrata přibili můj stín. Hlasová svěžest je ta tam, věk je znát, ale zrovna tahle trojice písní je skvělým dramaturgickým tahem – životní zkušenost, která je v každém tónu slyšet, skladby prohlubuje a bezmála překonává původní verze.
Viklický není typem muzikanta, který by se držel melodických schémat, jež mu předepisuje původní píseň, se spoustou míst si pohrává po svém, zcela v intencích jazzmana zvyklého improvizovat. Populární melodie si dávají na čas (Klokočí), jindy se vynoří jen ve fragmentech (Pramínek vlasů), jinde se nenásilně spojují s jinými známými kusy – třeba jako Honky Tonky Blues, které ve Viklického úpravě odkazuje k Barryho bondovskému tématu. Ano, je to zábava pro muzikanty, i pro posluchače.
Emil Viklický Trio hraje Suchého a Šlitra je výmluvný titul – co k prosté oznamovací větě dodávat? Šlitrova hudba nestárne a Viklický ukazuje, že je schopen nejrůznějších hudebních uchopení. Na této nahrávce odhaluje skrytá zákoutí původního materiálu, práci s hudebními vlivy, zejména těmi zámořskými. Viklický písně Suchého a Šlitra vrací obloukem zpět, do kolébky jazzu, do New Orleans, tam, kam vždycky patřila.
Emil Viklický Trio – Hraje Suchého a Šlitra (Galén, 2019)
web nakladatelství
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.
Veronika Tichá 26.08.2024
V narativním songu Strašidla Toad Planet ukazují, že si dokážou pohrát i s funkovějšími melodiemi a nástrojovou kompozicí... Debut u Kabinet Records.
Klára Šajtarová 21.08.2024
Vycházející hvězda hardcoru a metalcoru z Oldhan County v Kentucky nenabízí žádné kompromisy – žádné čisté vokály, žádné přepálené refrény.