La Dispute: Nás ovlivnily spíš lokální kapely

Rozhovor s americkou posthardcorovou kapelou, která prožívá přechodné období a hledá další cestu, cesty, proběhl po jejich pondělním koncertě na Sedmičce a dal vzpomenout na pražský červnový support před Hot Water Music. Odpovídal bubeník s kosmopolitním přízviskem Bradley Vander Lugt.

V červnu jste v Praze hráli jako předkapela Hot Water Music v Lucerna Music Baru, což je o dost větší klub než Sedmička. Na kterých koncertech se cítíte líp? Větší sály, nebo malý kluby?
Oba typy koncertů mají svoje velký plus. Například v Německu většinou hráváme ve větších sálech, ale atmosféra je pořád super, protože je víc lidí a tím pádem spousta skvělý energie. Já osobně mám ale hodně rád i tyhle malý koncerty, který jsou o dost intimnější a máš lepší propojení s lidma.

Teď si nevzpomínám, jestli na koncertě s Hot Water Music byly nějaký zábrany před pódiem...
Taky si nepamatuju, na turné s HWM jsme je párkrát měli, ale na současným turné zatím nikde, což je skvělý. Nenávidím zábrany. V jakýmkoliv smyslu.

Název La Dispute je odkaz na divadelní hru francouzskýho dramatika Pierra De Marivaux. Je za tím něco hlubšího?
Určitě. Když jsme začínali, mělo to velkou spojitost s tím, co se Jordan snažil vyjádřit v hudbě. Určitě by se ta souvislost dala vysledovat i dneska, ale jsme o něco starší a na spoustu věcí se díváme trochu jinak, i Jordan se dívá na spoustu věcí jinak...

Vaše texty, obzvlášť na desce Wildlife, jsou literárním dílem samy o sobě. Kdo Jordana v tomto ohledu ovlivnil nejvíc?
Myslím, že John Berryman, co se týče věcí na Wildlife.

V projektu na pokračování s názvem Here, Hear jste použili cizí texty a ty zhudebnili. Jak to probíhalo?
Na prvních dvou Here, Hear si Jordan půjčil texty jiných autorů a my skládali muziku, a to tak, že každý napsal kompletně celou písničku a nahrál k ní všechny nástroje, já, Kev, Chad i Vass, takže z toho vyšly 4 songy, a pak přišel Jordan a vsadil text. Na Here, Hear III jsme udělali to samý, jen Jordan tentokrát napsal svoje vlastní texty.

Takže všichni ovládáte i ostatní nástroje?
No, každej z nás je lepší i horší v něčem jiným, ale to je právě ta situace, která tě donutí vylézt ze svýho přirozenýho prostředí a experimentovat. Donutí tě zkusit to.

Máte venku dvě velký desky, obě na No Sleep Records. Jste s labelem spokojený nebo máte do budoucna plány posunout se jinam?
Chris (Hansen, šéf No Sleep Records, pozn. a.) je skvělej. Ale jsme teď v procesu rozhodování, kterým směrem se vydáme, s kým chceme pracovat, jestli vůbec s někým, možností je spousta. Jsme teď v podivným stádiu přeměny jako kapela a snažíme si ujasnit spoustu různejch věcí.

Takže to nemusí nutně znamenat přechod k majoru?
To pravděpodobně nehrozí. Vedli jsme sice v kapele diskuze o tom, kudy dále, ale tímhle směrem to nejspíš fakt nebude. Každopádně to bude dobrej krok.

Tím jsem si jistej. Pocházíte z Michiganu. Byli jste ovlivněný staršíma velkejma kapelama tam od vás, jako byli například MC5, Stooges atd.?
Jo, je pár kapel, který hodně ovlivnily Jordana a Chada, například Bear Vs. Shark, tuhle kapelu milujou. Ale je dost menších kapel, který nás ovlivnily, čímž mám na mysli lokální kapely, se kterýma jsme vyrůstali a navzájem se ovlivňovali, učili se od sebe. A nemluvím jen o Michiganu, ale i o kámoších z dalších částí země. To nás ovlivnilo jako muzikanty i jako lidi víc než velký kapely.

Co se týče tvýho bubnování, ovlivnila tě tvorba nějakýho konkrétního bubeníka? Když se totiž zaposlouchám do jakýkoliv vaší nahrávky, slyším spoustu jazzovejch vlivů. Je to možný?
Rozhodně! Jsem velkej fanoušek jazzu a zvlášť jazzovýho bubnování. Vlastně jsem se v tomhle stylu začal učit hrát, když jsem byl na střední, na vejšce a tak. Takže jazz má velkej dopad na to, jak hraju. Mix jazzu a snahy hrát rockově.

Všechny tyhle vlivy udělaly z La Dispute velice unikátní těleso v porovnání s ostatníma kapelama, pohybujícíma se v hardcore scéně. Název vaší kapely neustále vidím v line-upech koncertů a festivalů mezi tradičnějšíma hardcore kapelama a vlastně i já jsem vás viděl poprvé na Fluff Festu. Neschytáváte to od tradicionalističtějších fanoušků týhle scény za svůj odlišný přístup k muzice i celkový estetice?
Dřív to bývávalo horší, ale teď už to spíš hraje v náš prospěch, vytvořili jsme si svoje vlastní poznávací znaky. Jasně, sem tam se do nás někdo opře, ale co naděláme? Musíš se prostě zapřít a nechat je vykecat. To je nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat. I tak si ale myslím, že jsme měli štěstí... Velký štěstí...