Me, the third hand #12

Píše mi Pavel Klusák, ten z Lidovek, že prej výborný čtení. Asi myslí moje sloupky. Patnáct, dvacet let nazpátek psával Petr Zídek, ten z Lidovek, mýmu tátovi, že je vůl (s nadsázkou). Otec ho taky nešetřil. Jako rodina jsme evidentně na vzestupu.

Tři dny po extempore s ortézou a kolenem sedím opět v čekárně na ortopedii. Znuděně přehazuju nohu přes nohu a okázale zívám. Sedí tu se mnou pětadvacet polámaných důchodců, povídáme si. „Slečno Tůmová, hned jste na řadě, budeme sádrovat.“ Kurva, jak sádrovat. Řekni jim, že chceš další ortézu, opakuju si. „Tak pojďte, pan doktor čeká.“ Doklapu podpatkama do ordinace. „U mě je to jasný, prasklá šlacha, takže sádra na pět týdnů.“ Zpanikařím. „Ježišmarja, já tu ruku potřebuju v práci, nemůžu mít sádru, nemohl byste mi dát jenom protézu?“ Hurónský smích.

Sádrujeme. „To jsem rád, že si dneska zasádruju, to je mnohem větší legrace, než pořád psát voltareny. To víte, já jsem jako malej rád stavěl malý sádrový trpaslíky, proto jsem šel na ortopedii, mě to vždycky bavilo. Tak a je to hotovo, teď si s tím dvacet minut sedněte, ať to pěkně uschne. Odcházím s pocitem velkýho sádrovýho trpaslíka.

Rozhodla jsem se, že vědecká kariéra je moc malej adrenalin. Pokud teda nepočítáme za adrenalinovou zábavu nulovou šanci získat smlouvu na dobu neurčitou a málokdy vycházející peníze na zaplacení nájmu. Každopádně, vrhla jsem se na promotérské aktivity. Abych měla kde utopit ty peníze na nájem.

Sedíme v neděli dopoledne s ML v kavárně, pomáhá mi dát to všechno dohromady. Vymýšlím promo. Čekám, až mi předkapela kývne na nabídku. Čekám, až mi finálně potvrdí kapela. Patlám se s jakýmsi plakátem. Stay tuned. 7. 2. 2015.