Me, the third son #6

V pátek mi můj psychiatr doporučil víc odpočívat a míň pracovat, takže paráda, konečně nemám špatný svědomí, že nejsem přes víkend v práci. Sobotu jsem strávila ležením na posteli a posloucháním Nicka Cavea a večer se vypravila na pořádný večírek, ve Futuru hráli Rival Sons. Znáte Rival Sons? Mají extra sexy zpěváka Jaye a hrají něco jako The White Stripes a The Black Keys.

Bluesrock jak vyšitej, akorát ne černobílej. Pokecala jsem si s jejich kytaristou Scottem (rozhovor vyjde na FMzinu za pár dní) a hráli jsme u toho pinball. I velký kytaristi uměj juchat jak malý děcka, dozajista roztomilé. Scott a jeho kámoši to rozbalili, jen vkročili na pódium, drtili kytary i bicí. Jay je bezpochyby jeden z nejlepších zpěváků současnosti a tak, oproti jmenovaným kapelám, Rival Sons stojí kromě kytary především na vokálech. Napadá mě jen Cedric Bixler-Zavala, jehož zpěvu jsem ochotná takhle věřit. A propos, na tom koncertě byl chlápek, fakt zajímavej, vlasy měl jak Cedric a tetování taky! Zrzoun z minulého čísla je dočista zapomenut. K tomu se nám hodí písnička od Antemasque.

Když už mluvíme o tetování, zrovna ve čtvrtek jdu do jednoho slavnýho pražskýho salónu na novou kérku. Nechci je jmenovat, když si zrovna stěžuju, ale budeme předělávat. To jsem si takhle před pár lety poručila vylepšit předloktí a že měli zrovna spěch, tak mi tatér zmydlil ruku bleskurychlou akcí, na stole vedle ležela krabice s pizzou, měl chudák hlad. O nějakou dobu později jsem se vydala do jinýho salónu, ať mi vylepšej i to druhý předloktí, abych byla pěknej drsňák, předvedla jsem, co už mám. Vysmáli se mi. „A vám nevadí, že to máte úplně rozpitý?“ Takže svýho tatéra nejdřív nechte najíst.

Nebyl by to sloupek bez glosy posledního kola fotbalový ligy před zimní přestávkou. Slavia hrála s Baníkem, docela pěknej fotbal, ale tři body nejsou, tak nám to do smutku ladí. Měli jsme dvě gólový šance, Škoda trefil tyč a novej hráč Fialka hlavičkoval ve vlastním vápně vskutku energicky, Rakovan měl co dělat. Načase jít spát.