Claire Adele | Články / Reporty | 10.09.2013
Uf, tak je to za náma. Probdělý týden aneb Berlin Music Week 2013 byl pěkný nářez. Začalo to s First We Take Berlin, festivalem roztroušeným po berlínských klubech s koncerty asi 80ti méně známějších kapel, v pátek a sobotu se pak rozpoutal veliký Berlin Festival 2013, kde bývalé letiště Tempelhof obsadily evergreeny jako Pet Shop Boys či Blur. V neděli si na své přišli i fanoušci odlišného žánru – umělecký nádech vystřídaly růžově svítící tyčinky a za doprovodu ohňových efektů se předvedl David Guetta. Zkrátka a dobře, našlo se něco pro všechny. Já osobně si myslím, že tím „něčím“ byli Pet Shop Boys.
Pátek 6. září byl silný den. V areálu berlínského Tempelhofu otevřeli letošní ročník berlínského festivalu Bastille a vzápětí za nima dav rozeskákali Capital Cities peckou Safe And Sound. Podmínky byly skvělé – chladné a deštivé počasí posledního měsíce přesně na dva dny festivalu vystřídalo slunečné léto. Lidi poletovali z hangáru do hangáru, z mainstage na druhou stage a z ní zas do art village. Na First We Take Berlin stagi jsme objevili Say Yes Dog, anglicky zpívající německé kluky, jejichž hubený vlasatý zpěvák vypadal, jako by s každou slabikou prožíval orgasmus. Doporučuju. V art village byly všelijaké umělecké krámy včetně nábytku vytvořeného z kdečeho a kupy izolepy a ploch k vypisování fixek od sponzora Staedler. Slečny si nechávaly kreslit na obličej třpytivé ornamenty a německy mluvící osazenstvo se vrhalo do poetry salónu na poetry slam. A dobře dělali, slam poetry stál za to. Říkám já, ale říkali i ti, kteří německy nerozumí ani slovo. Chlapci a dívky z art vesnice rozdávali škrabošky a fixky, takže na letišti se to hemžilo medvědími obličeji (Berlin – Bärlin – Medvědín) s kreativními nápisy a slečnami, které vypadaly, jako by přišly z orientální svatby.
Nejlepší masky ale měli Pet Shop Boys. Futuristické a kosmické oblečky, černé peří okolo hrudi, fosforeskující oranžová, trendy kšiltovka, slušivá saka v kombinaci s kozíma rohama –kolik kufrů si kluci přivezli? Zatímco se převlékali, na plátně probíhala světelná divočina, prostorem střílely lejzrové paprsky anebo naběhlo taneční duo v obřích vlasatých a rohatých parukách. Logiku tyhle vizuální hrátky asi postrádaly, ale o to byly esteticky působivější. V jednu chvíli „kluci ze zverimexu“ přijeli přivázaní k postelím, na které byla promítána mladá těla, která zběsile skákala. Měla jsem chuť po koncertě zajít ke svým profesorům umění a říct jim, že pokud chtějí vidět pořádnou estetiku, ať si zajdou na Pet Shop Boys. No a hudba? Zazněly všechny hitovky. Pod podiem se na dva šedesátníky s mladou duší usmívali a skákali lidi všech věků a pohlaví. Gayové radostí objímali jiné gaye a sem tam ukápla slza. Bylo to intenzivní.
Po posledním tónu Pet Shop Boys se dav ještě zahustil a natlačil dopředu – noc patřila legendám a Tempelhof se chystali ten večer zavřít Blur. „Girls who are boys/ Who like boys to be girls/ Who do boy like they're girls/ Who do girls like they're boys/ Always should be someone you really love,“ navázali Blur s hitovkou Girls & Boys na předchozí homosexuálně laděné britské duo. Frontman Damon Albarn věděl moc dobře, že ho obecenstvo žere, a tak se předváděl a tvářil namyšleně a obecenstvo ho žralo ještě víc. Mezi písničkama vylíval flašky vody do publika a kdykoli jenom zvedl paži, dav šílel a skákal ještě výš. Zatímco Damon si pohrával s publikem, basák Alex James netečně stál a hrál jakoby v transu s nezapálenou cigaretou nalepenou na horním rtu… Bylo to sexy. Po Girls And Boys a Coffee & TV přišly klidnější skladby, jednu Damon věnoval situaci v Sýrii, další zahrál Berlíňanům v němčině. Za obě sklidil veliký potlesk. Přídavky se v průběhu festivalu často nekonaly, Blur si je ale pochopitelně vysloužili. Skvělý song nakonec – nic za celý den nepromíchalo dav tak důkladně jako pogo při Song 2.
Berlin festival 2013
6. 9. 2013, Tempelhof, Berlín
foto © Stephan Flad
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.