Moon Crew #2: Karel Veselý

U příležitosti desátých narozenin Full Moonu bychom vám rádi představili svoje redaktory, fotografy a editory. Díky ním se totiž každý den objevuje nový obsah na webu a každý měsíc vychází nový časopis. Seznamte se s naší posádkou!

Jméno hudebního publicisty Karla Veselého jistě znáte nejen z Full Moonu. Karel poradí v otázkách žebříčkového popu a pomůže i vyznat se v kořenech free jazzu. Rozkročený mezi rodným Znojmem a pražskými Strašnicemi píše o hudbě v jejích nejrůznějších podobách, vydává publicistické a beletristické knihy a již několik let edituje texty tištěného Full Moonu. O své fascinaci Japonskem nebo o tom, jak hudebně vzdělává své syny, pověděl v Moon Crew.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

S Apačkou mě myslím seznámil hudební publicista Pavel Klusák. Byla s námi v Divadle Archa v roce 2009 na výročním promítání klipů a já ji znal z článků v Lidovkách. Měl jsem zrovna v podpaží vinyl Every Red Heart Shines Toward the Red Sun od Red Sparrows, který jsem si koupil ten den, a tak úvodní konverzační téma bylo nasnadě. Pak jsem sledoval zpovzdálí, jak časopis vzniká, prochází si dětskými nemocemi a napsal pro něj pár článků.

Jak dlouho pro něj děláš?

Když Apačka umřela, zavolal mi šéfredaktor Michal Pařízek, jestli bych nemohl na pár měsíců pomoci s editováním a já jsem souhlasil. No a už je z toho skoro pět let. Blbý okolnosti dostat se do Full Moonu zrovna takhle.

Jaké to je být editor Full Moonu?

Jsem rád, že můžu být v kontaktu s mladými lidmi, kteří zkouší psát o hudbě, byť někdy jen přes email. A taky mě hodně baví pomáhat Michalovi s vybíráním a sestavováním témat. Je super být takhle u zrodu. Editování je někdy trochu řehole, článků je fakt hodně a času málo. Ale pořád z lidí kolem Full Moonu cítím skvělou energii, kterou jsem nikdy u skutečných profi časopisů necítil. Je tam prostě něco víc, co se nedá zaplatit penězi. Editování mě naučilo hodně věcí, paradoxně jsem teď ještě kritičtější ke svému vlastnímu psaní, což je už docela peklo.

Máš vystudovanou anglistiku a filozofii a kdysi jsi pracoval jako učitel angličtiny na střední škole. Jak si vzpomínáš na toto období?

Nejradši samozřejmě vzpomínám na prázdniny. Ne, bylo to docela příjemné, učil jsem taky ve firmách, ale s teenagery na střední to bylo nejlepší. Měl jsem s nimi mnohem víc společného než s drtivou většinou učitelů, s některými jsem v kontaktu dodnes. Už jsem v té době psal o hudbě a šlo to relativně dobře, takže jsem se po šesti letech rozhodl živit jen tím a nelituju toho. Potřeboval jsem dělat něco víc kreativního, než si každý rok zoufat, že studenti nejsou schopný pochopit předpřítomný čas.

Kdy ses začal zajímat o Japonsko?

Podle mě tou vstupní drogou bylo promítání sci-fi animáku Akira v nějakém studentském klubu na brněnské filozofické fakultě někdy na přelomu tisíciletí. Později jsem se dozvěděl, že ho pořádal Kamil Fila (filmový recenzent a kritik, pozn. red.), který shodou okolností taky pochází ze Znojma. Pak jsem začal číst mangu, koukat na další filmy a už to jelo. Na Japonsku mě baví to, že je to kultura, která je v něčem hodně podobná té naší, aspoň na povrchu, ale pod ním je úplně jiná. Je to trochu jako setkání s mimozemskou rasou. Snažíš se pochopit kódy jejich myšlení, ale vždycky narazíš na něco, co tě strašně překvapí a vykolejí.

Děláš nějakou „hudební výchovu“ pro své syny? V čem je jejich vnímání hudby jiné než tvoje?

Nejspíš je to tím, že si doma pořád něco pouštím já a oni neměli moc prostoru si vytvořit nějaký vlastní vkus, takže hudbu mají vyloženě na háku. Asi trochu záměrně, rebelují tím proti mě, za což se na ně ale nemůžu zlobit. Já jsem taky nenáviděl hudbu, kterou poslouchali moji rodiče. Nedávno jsme se starším synem dokoukali na Netflixu seriál Hip-Hop Evolution, který ho hodně bavil, takže možná taky začne objevovat svoje rappery.

Jaké máš plány do budoucna?

Letos by mi měly vyjít dvě nové knihy. Jedna publicistická a jedna beletristická. Vždycky když něco takového velkého dokončím, je to pro mě docela zásadní předěl i v životě. Tak uvidíme, kam mě to dostane tentokrát. Mám v hlavě už další knižní projekty a snad budu mít ještě dost sil je realizovat. Ze všeho nejdřív ale letím v březnu po letech zase do Japonska a na to se hrozně těším.

Jaký je tvůj největší zážitek posledního roku?

Festival Pelhřimovy, kterému jsem vloni dělal dramaturgii, a tím pádem jsem si tam mohl pozvat svoje oblíbené české kapely. Nádherné místo “in the middle of nowhere”, skvělá atmosféra, navíc to dělají neuvěřitelně příjemní lidi. Strašně krásný hipísáctví v úplně čisté podobě. Vyléčilo mě to z pochybností a úzkostí, že se všechno kolem řítí do prdele. Alespoň na chvíli.

Tři pro tebe nejzásadnější kapely nebo hudebníci uplynulé dekády.

Frank Ocean - asi tím, že dokázal přemostit svět černé a bílé indie hudby, tak jako nikdo před ním. Rap, r’n’b, art rock, folk, všechno, co mám rád, tam je a zároveň je to dokonalý pop. Blonde je asi nejlepší deska, kterou jsem slyšel za svůj život, každá píseň, kterou zatím vydal, je dokonalá. Jen to čekání na ně je nesnesitelné.

Sufjan Stevens - jeho intimní písničkářství mě vždycky dostane do kolen. Navíc ty jeho písničky jsou hodně rafinované, dokáže skvěle pracovat s elektronikou, jednou nohou stojí ve vážné hudbě, ale v jádru je minimalista. A je tam vždycky něco tajemného, divného, co tě překvapí. Moc toho v minulé dekádě nevydal, ale byla to jedna perla za druhou.

Future - teď jsem se podíval na last.fm, které používám zhruba od roku 2008, a Future tam má u mě absolutně nejvíc přehrání. Ten toho naopak vydává strašně moc, ale vaty má minimum. Líbí se mi, jak dělá vlastně mainstreamový trap, ale zároveň je to strašně divné a feťácky ujeté, vystřelené do vesmíru. Když to poslouchám v autě, mám někdy pocit, že bych se mohl vznést a odletět na jinou planetu.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aby v něm zůstala ta stejná kreativní energie, kterou z něho cítím od samotného začátku. Evoluce je důležitá, jsem hrdý, že můžu být teď součástí redakce, ale plně doufám, že přijdou, nebo už teď tam jsou, lidi, kteří to celé naruší od základů, roztrhají naše poučky a posunou to zase někam dál.