Natřískáno v Ji.hlavě

Hned první ostrý den po zahájení Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava začal drobným zklamáním. V Domě Gustava Mahlera byla bohužel zrušena videoinstalace dvou velikánů finské elektronické hudby Mika Vainia a Erkkiho Kurenniemiho – Obrazy elektřiny. Naštěstí akce nabízí dost jiných potěšení v podobě projekcí od střízlivých deseti hodin dopoledne, první letošní projekcí v sále Dělnického domu začala nová sekce o přírodě.

Film Mají zvířata práva? Francouze Martina Blancharda začal zlehka a hravě, aby posléze zvážněl, nikdy se ale nevydal cestou kázání či dogmatismu. Sice vyjma záběrů na experimenty s kognitivními funkcemi zvířat nepřinesl žádné argumenty, ale dal do společného kontextu spoustu příkladů soužití člověka a zvířete a představil různé způsoby řešení, aniž by káral, varoval nebo přeháněl. Svižný a zároveň nekontroverzní snímek zhlédlo i několik tříd prvního stupně, což bylo vcelku odvážné pedagogické rozhodnutí, jelikož několik záběrů bylo na hraně (násilí).

Stejnou kategorii rozvinula i večerní projekce Planeta Česko, beroucí na svá bedra honosný záměr, představit v monumentálním stylu cyklu Planeta Země lokální, divokou přírodu. Zatímco filmový komentář není unylý, není ani zábavný. To samotné záběry, to je jiná, přímo z nich čiší mimořádný entuziasmus a rozsáhlé zkušenostmi režiséra a kameramana Mariána Poláka. Rozjasněné barvy září napříč sálem, makro záběry mají neuvěřitelně přesnou hloubku ostrosti, krajiny jsou tak pestré, až by jeden nevěřil, že je film natočený třeba jen pár kilometrů od našich domovů. Planeta Česko je příjemně pozitivní dokument o naší přírodě, který spíše představuje krajinu a její obyvatele, než aby loboval za ochránce přírody, byť ani tomu se (logicky) nevyhýbá.

Úterkem odstartoval i hudební program a dnes již tradiční kurátorské vedení Pavla Klusáka je třeba opět vychválit. Do Jihlavy přivedl jména, která si tu pravděpodobně už nikdy na plakátech nepřečteme. Loňský velkolepý gotický kostel Povýšení Svatého Kříže vystřídal drobounký, filiální, částečně barokní kostelík na bývalém pohřebišti, z něhož je dnes park nedaleko kina Dukla. A na zeď oholený interiér rozezněly dva hudební projekty, když prvním byla dvojice Rie Nakajima & Pierre Berthet.

Zatímco Nakajima hrála na bezpočet ruchových udělátek od malých setrvačníků přes misky, kuličky a kdovíco ještě, její parťák Berthet si přinesl dva obří nafouklé balóny, jejichž ucházející vzduch využíval pro soustavy lahviček a další vychytávky. Kde nestačily balony, pomohl vysavač. Jejich společné kompozice fungovaly skvěle, a když člověk zavřel oči, snadno se ocitl v nepřeberném světě zvuků a jejich vzájemných (ne)souvislostí.

To druhý v pořadí, kytarista Jakub Šimanský potrápil svoje zmrzlé prsty i v zimě se rozlaďujícího Furcha s havajskou kytarou vybroušeným fingerstylem a vlil do prochladlých návštěvníků tolik potřebnou energii skrz rychlé a hravé kompozice. Tím den kytar neskončil, protože do města se po roce vrátil Dominik Zezula. Jeho loňský koncert se odehrál ještě v bytě na náměstí, tentokrát si přivezl kolegy Aid Kida a Jirku Libánského, aby představili novou desku Dětí mezi reprákama Prázdniny. Návštěvnost byla spíš slabá, i tak musel Zezula přidávat a přidávat. Ve výsledku měl koncert příjemnou a komorní atmosféru a rozlítaný den tak skončil v příjemně posmutnělém klidu. Tedy alespoň pro ty, co nezůstali na Aid Kidovu afterparty.