Nahoře v Labi, dole v Severu I: Tyhle schody jezdí jenom dolu

Předevčírem přišel podzim, starej kámoš do nepohody, tady v Ústí se tahle doba vždycky ohlásí hustou ranní mlhou, která se kolem desátý dopoledne zvedne a udělá se nečekaně pěkně. Září je papírově nejhorší závodník, končí léto a všechna sranda, ale ve skutečnosti je to přesně naopak. Vzduch je jiskřivější a smog výživnější, věci dostanou jasnější obrysy a ten divnej podzimní stesk se stane hnacím motorem: vypnout světla a všechny další efekty, teď je to naostro. Kupuju si kalhoty ve Fóru, poslednim výkřiku kapitalismu v Ústí, spousta místních tomuhle multiobchoďáku nemůže přijít na jméno, ale já to tady mám rád, ani nevim proč. Při placení zní tim obchodem Suburbs od Arcade Fire, skvělá písnička, kterou bych stejně ale mezi všema těma značkama nečekal. Je to trochu nepatřičný, jako Lemmy u Marka Na plovárně. Proč by si skladník nemoh přečíst Vergilia v originále, proč by si holky z pojišťovny nemohly poslechnout Roxy Music u Rossmanna, tak to prostě teď je.

V Činoheráku má premiéru hra 32 hodin mezi psem a vlkem – o odsunu Němců v roce 45, je to odvaha zrovna v tomhle městě s něčim takovym vylízt, viděl jsem generálku a je to poeticky smutný a silný, když potkám Patrika z Nauzea Orchestra, kterej k tomu představení dělal hudbu, říká, že před premiérou v divadle demonstrovalo pár lidí proti tomu, že tady obhajujou nacisty a tak podobně. Měli transparent, tvářili se výhružně a vůbec to nepochopili. My hometown, ach jo.

V Mumii hrajou Magnetik, přijde třicet lidí, kolik je to procent ze stotisícovýho města? Petr za barem má trošku po náladě, ale jinde v Čechách to fakt není jinak, jen se tim nenechat znechutit. Jo, ale on platí zvukaře a kapelu.

Odhlásil jsem televizi a slečna na poště chvíli váhavě šilhala po tajnym tlačítku, jestli nezavolat policii nebo záchranku. Už nebude MASH, ale zato jiný kratochvíle. Někdo řikal, že dokud je doma obrazovka, musí se platit, i kdybyste nechytali signál, ale to už je nad moje chápání. Takže moje TV je noční youtube a objevování Ameriky, Marvin Gaye, Codeine, Elvis, Morphine... pořád fascinovanej tim, co se tam dá najít. Třeba Hotellounge od dEUS, z velkýho pódia na holandskym festivalu Pinkpop, rok 1995. Někdo tam dole v komentech píše, že když na to kouká, dochází mu, jak moc mu chyběj devadesátý léta... A je to fakt, tohle video je tak jasně z devadesátejch, se všim všudy. Patnáct let, málo i hodně, tolik se toho do tý doby vešlo a zároveň toho zase tolik nebylo, čtyřikrát mrknout a je to pryč. A co si pamatovat? Hodně i málo, tuhle písničku zrovna jo. Šílim z ní a vlastně z celejch starejch dEUS, jak nádherný věci uměli složit a pak je klidně rozbíjet, když se jim zachtělo, kašlat na nějakou hitovost nebo co. To znamená asi to slovo „alternativní“, který k těm devadesátejm patřilo a dneska zní tak divně. A Barman byl tenkrát neuvěřitelně podobnej Tomášovi, kterej tady v Ústí léta prodával cédéčka, nejdřív nahoře v Labi a pak dole v Severu. Do blogu pak píšu: „Jedna z těch zásadních písní, aby ne, když to začíná veršem Tyhle schody jezdí jenom dolu. Jako tady v Ústí na hlavnim nádraží.“

Elevator nejsou jezdící schody, ale výtah, ty trubko, říká mi další den po zkoušce Míla. A jo… Hned nato u baru rozjíždíme další velkou debatu o názvu nový desky, tak asi vol. 4, při který jsme zavrhli všechny předešlý návrhy a našim favoritem se stalo něco jinýho. Docela to vypadá, že tohle už jsou příjemný starosti, vymejšlení názvu, ale neni to uplně tak. Vždycky se někdo rozpačitě drbe za uchem. Přemejšlim o názvech mých oblíbených desek a řikám si, že jsem jim nikdy nepřisuzoval nějakej větší význam. Stereo od Priessnitz? Skvělá deska podle mýho, ale název je do počtu. „Dobrý no, ale rychle jdem na písničky,“ More od Sporto to samý. Zrno od Folk3mail, Hollywood od Už jsme doma, všechno spíš jenom takový značky toho, co je vevnitř. Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev od Majklova strýčka je dobrý. Zpěv do odposlechu víc (texty českého noise, hc a punku) je dobrej název knížky, Playlist od Priessnitz jako název živáku taky. Ale dyť na tom zas tolik nesejde přece... Nebo jo? Slova mají pořád tak magickou moc – zvláštní, když jsme jima zavalený a přecpaný. Každá čárka nebo předložka má sílu nasměrovat to směrem k nechtěný trapárně nebo siláctví nebo starožitnosti nebo Nedvědům nebo čemu všemu ještě. Ale čert to vem. Teď hlavně aby to bylo dobrý. Jako tohle září.