Nechci lidem zabíjet čas, říká režisér Prachu Vít Zapletal

Poslední dvě sezóny už nepočítáme nadějné české filmaře na prstech jedné ruky. Zajímavých počinů studentů FAMU i nadšených samouků přibývá a mnohé z nich se postupně blíží evropské úrovni. Jedním z aktivních mladých filmařů je i Vít Zapletal, který se podílel na Cestě do Říma nebo Road Movie. Jeho vlastním celovečerním debutem a zároveň absolventským filmem je Prach, film rozdělující publikum už od svých prvních projekcí na loňských Karlových Varech nebo na Finále Plzeň. Nakonec jde pomalý snímek o jedné rozkmotřené rodině, kterou může, ale taky nemusí stmelit umírající otec, i do distribuce. Premiéru měl 11. srpna a každý se tak může přesvědčit, jestli jde o odvážný pokus udělat u nás „něco nového“, o samoúčelné umění, nebo třeba kus od obojího.

„NORMÁLNÍ“ FILM

Distribuce Prachu je nakonec mnohem širší, než jste plánovali. Jak k tomu došlo?
My neplánovali dopředu radši nic. Šlo prostě o absolventský film a zázrak byl už ho dokončit. Pak jsme začali doufat v nějaký malý festival. Až když nás přijaly Karlovy Vary, spadl nám kámen ze srdce, to pro nás znamenalo všechno. To bylo maximum, co jsme si mohli přát. Klasická distribuce značí zase něco jiného, ještě víc než úspěch na festivalech, alespoň pro mě. Vždycky jsem chtěl dělat filmy proto, abych nějak zasahoval do kultury u nás. Takže dostat se do normálních kin byla nejzazší meta.

Máš pocit, že na festivalech nemají filmy dostatečný dopad? Chodí tam na ně přece taky „lidi“ a na rozdíl od distribuce bývají kinosály plné. Dost možná nasbíráte z festivalů stejnou, nebo i větší návštěvnost než z distribuce.
Asi jo, ale pro mě jde o důkaz toho, že je ten film normální, že k němu lidi můžou přistupovat normálně a stal se součástí české kultury.

A pro tebe je důležité, aby byl Prach vnímám jako „normální“ film? Co to vlastně znamená?
No já zažil hodně pochybovačů po projekcích ve Varech, i když teda hlavně na CSFD. A vlastně i ve škole při klauzurách, zastával se mě Jan Hřebejk, ale jinak jsem to neměl snadné. Občas jsem pochyboval, jestli jsem to nenatočil úplně špatně. Když na něčem člověk pracuje čtyři roky, už nemá odstup a nechá se snadno zmást okolím. Ale teď už jsem se uklidnil. Šlo mi o to, aby nebyl film vnímaný jako underground, a toho jsme právě přijetím do distribuce docílili.

Čtyři roky? To je déle, než mají profesionální filmy.
Natáčelo se v rozmezí dvaadvaceti měsíců, i když co do čistého času šlo asi o dvacet dní, což už je naopak mnohem míň, než by bylo třeba. Na výsledku bohužel poznáš, že jsme měli velmi omezené prostředky. Vypočítali jsme, že šlo nejspíš o nejlevnější český film za dlouhou dobu. Samozřejmě, že nám pomohla škola, koprodukce s Barrandovem a ČT, ale vešli jsme se pod čtyři miliony – normálně film stojí přes dvacet. Třeba herci pracovali zadarmo, stejně jako většina štábu. Mnohdy bylo těžké se domluvit, protože všichni měli svou další práci, která je živila.

Každopádně bych Prach nenazval „normálním“ filmem už kvůli jeho divácké nevstřícnosti, pomalosti a odmítání naplnit základní očekávání.
Chtěli jsme natočit film fungující na principu toho, že si divák užívá vlastní asociace, někdy i dost jemné, bez nutnosti silných impulzů. A sám si ho dává do kupy a sám u něj přemýšlí. V rámci toho jsme naplnili přesně, co jsme si předsevzali. Lidi, kteří mě znají, tohle už očekávají, takže překvapení nebyli a nepřišlo jim, že jdu „proti“ nim. Ale na můj styl je potřeba se nejdřív napojit. Třeba střihač Jiří Procházka se musel naučit tenhle druh filmů vnímat. Ze začátku nechápal, o co mi vůbec jde. Ale jak jsme dlouho natáčeli a teda i dlouho stříhali, měli jsme možnost se o mých záměrech dlouze bavit. Vyčítal mi, že postavy jsou podexponované, že o nich nic nevíme a nemůžou fungovat. Já mu vysvětlil, že expozice tam je, třeba ve scénografii. Stačí se dívat, co mají v bytě, každý předmět tam má nějaký smysl. Když je člověk umělec, fotograf, a jeho byt je vybavený nevkusně, jde už z toho vyčíst, o jakého jde losera. Nebo když žena rozbaluje vložku a sedne si pod obraz panny Marie... Střihač se ptal, proč chci tu scénu tak dlouhou, že už přece všechny informace máme. Jenže ta scéna je právě o tom obrazu, jenom o něm. A jde z něj vyčíst hodně věcí. A střihač mi po půl roce, co jsme tu scénu stříhali, řekl, že si toho obrázku nikdy nevšiml, že se soustředil jen na herečku. Takže jde o divácké návyky. Pro diváky, kteří je mají stejné jako já, jde často o film dokonale precizní.

Přijde mi paradoxní, že tak moc počítáš s tím, že divák bude mít tvoje návyky, což nejsou návyky zrovna běžné – jsi absolvent FAMU, filmy se zabýváš na vyšší úrovni, a přitom zároveň chceš dosáhnout skrze klasickou distribuci i „normálnosti“.
Ale já ze zkušenosti vím, že když jsme Prach pustili těm nejnormálnějším lidem, úředníkům, známým producenta, tak se jim líbil úplně nejvíc. Přitom ho vnímali, aniž by o něm nějak moc přemýšleli, aniž by se snažili rozklíčovat složité kinematografické odkazy. To nás překvapilo. Totéž říká Olmo Omerzu o Rodinném filmu – že největší zážitek mají nejobyčejnější diváci. A my se opravdu snažili myslet při natáčení i na toho nejobyčejnějšího diváka, třeba já na svou sestru. Rozhodně jsme nemysleli na kritiky nebo cinefily. Když tvůrci Olgy Hepnarové říkali, že divákovi nic neusnadní, vůbec jsem nechápal, o co jim jde. Moje publikum je ohraničené, ale snažím se, aby mu ten film vyhovoval. Točit záměrně co nejradikálněji, jakoby „naschvál“, mi přijde absurdní. Bohužel si na tom současná festivalová produkce zakládá, a proto mě festivalové filmy nebaví. Tím neříkám, že má být Prach pro každého. Ale do toho menšího okruhu diváků, co ho ocení, se dostanou všichni, kteří chtějí. A na podobný film se u nás čeká, proto je škoda, že jich moc není.

LIDI ČEKAJÍ

Máš pocit, že na Prach se čeká?
Myslím, že ano. Já bych na něj čekal. A kdyby někdo točil filmy, jaké točím já, tak bych neměl potřebu točit. Byl bych radši zedník nebo zahradník. To myslím vážně, byl bych jedině rád, kdybych se nemusel trápit s tím vším.

A tyhle filmy chybí v českém kontextu, nebo i v širším?
V českém určitě, ve světovém jich pár je.

Co tvoje vzory?
Řekl bych, že vycházíme z tradice Antonioniho, jeho Zatmění bych v tuhle chvíli asi označil za svůj nejoblíbenější film, nebo různých filmových esejistů. Jiným druhem inspirace byla Invaze barbarů – ta se mi nelíbila a chtěl jsem natočit něco v principu podobného, ale úplně jinak. Nechápu třeba coby divák současnou rumunskou novou vlnu. Proč občas nepohnout kamerou? Proč to nějak neoživit, nepodpořit střihem nebo zvukem? Oni jenom čumí. Jsem spíš modernista, je mi blízký styl šedesátých let. Tenkrát měli nakročeno k něčemu skvělému, vždyť s čím vším přišli Fellini nebo Akermanová? Dnes už se k tomu nejde vrátit, můžeme se ale inspirovat přístupem.

Psal jsi i scénář spolu s Václavem Hrzinou. Je zajímavé, že jsi se coby ani ne třicetiletý člověk, posunul zhruba o generaci dál, co se týče věku postav. Není obtížné psát příběh, když se v něm není s kým ztotožnit?
textAni ne, uvažovali jsme během psaní čistě mechanicky. Výchozí situaci jsme nastavili tak, aby byla zajímavá v každém okamžiku filmu. I když se jako by nic neděje, je možné vždy uvažovat právě o onom nastavení. Máme tam konflikty staršího proti mladšímu bratrovi, jeden dítě nechce a má, druhý ho chce a nemá. A když jsme tam chtěli mít dítě, které už nějak mluví a jedná, řekněme kvůli odlehčení, došli jsme i k nutnému věku postav. Víc za tím není.

Náš základní motiv byl umírají muž, k němuž přijede rodina, vše ostatní jsme sestrojili jaksi pozpátku. Přicházeli jsme se scénami bez ohledu na jejich roli a posloupnost a když jich bylo zhruba patnáct, pokusili jsme se jimi naplnit tři dny, během nichž se děj odehrává. Na začátku jsme sice měli jakousi oficiálně finální verzi scénáře, ale vzhledem k dlouhému natáčení docházelo k mnoha změnám. Třeba proto, že jsme se nemohli vrátit na původní lokaci. Jednou jsme museli úplně šíleně postavit kus domu v ateliéru, protože už pro nás byl nepřístupný. A scéna se částečně přesunula do auta, což v původním textu vůbec nebylo.

Já každopádně pořád čekal, kdy se rodina semkne a dědečka odpraví. Zdálo se mi, že k tomu děj směřuje.
Je zajímavé, že to říkáš, protože jedna z původních myšlenek byla, že bychom se ve filmu věnovali eutanazii. I když jsme to nakonec opustili, zjevně v podtextu kus zůstal. Ale teď dělám něco, co bych neměl a nechtěl: Nasměrovávám pozornost diváků.

POHÁDKU KLIDNĚ, HOROR NIKDY

Co dál? Zkusíš natočit profesionální film za těch dvacet milionů? Nevím, jestli by film za tolik peněz mohl vypadat jako Prach.
Já si tím taky nejsem jistý, ale producent mě přesvědčuje, že to jde, a tlačí mě dokonce do ještě větší radikálnosti, abych se profiloval víc jako experimentátor. S Radimem Procházkou, Radimem Valakem a Mikulášem Novotným každopádně připravujeme další projekt, jsme ve fázi shánění peněz, máme druhou verzi scénáře. Vlastně se asi nebude příliš lišit od Prachu. I když původně měl být klasičtěji vyprávěný, opět bude pomalejší a meditativní. Jde o dobovku ze sedmdesátých let, kluk nechce jít na vojnu, ale nestihne emigrovat, tak se rozhodně schovat v blázinci. Bude se skládat ze tří částí. Část ve společnosti, část v blázinci a poslední, trochu thrillerová část s pokusem o útěk přes hranice.

Už tedy půjde o větší produkci, možná s nějakými známými herci?
Známé herce nebudu chtít nikdy.

Mnoho mladých filmařů se snaží ulovit alespoň jedno větší jméno. Omerzu měl Rodena, Nenasytná Tiffany Leoše Nohu, Polednice Geislerovou...
Je jasné, že hvězda filmu pomůže, přinejmenším producenti pak mají v projekt větší důvěru. Propočítají si, že Roden rovná se automaticky deset tisíc lidí v kinech, a s tím už se dá pracovat při shánění peněz. Mně jde ale o žánr. Tohle není typ filmu, který bych mohl točit se známými herci, protože jejich přítomnost vyvolává asociace, jimž se chci vyhnout.

Před tímhle projektem z blázince jsme plánovali jakousi zemanovsko-švankmajerovskou frašku z třicetileté války, co by odkazovala ke konfliktům dvacátého století. Ta by slavnější jména snesla a vzhledem k uvolněnému tónu bychom tam mohli pracoval s popkulturou. Umím si třeba představit, že po Lídě Baarové bych obsadil Pavla Kříže jako Hitlera... prostě jen tak ze srandy. A kdybych točil třeba pohádku, čemuž bych se vůbec nebránil, tak bych zajeté herce klidně obsadil.

Ty bys točil pohádku? Ta u nás coby žánr není zrovna v dobré formě.
Právě proto. Vracíme se k tomu, že kdyby tu vznikaly perfektní pohádky, neměl bych potřebu nějakou natočit.

A jak by podle tebe vypadala správná pohádka?
Pokusil bych se vybudovat bohatý svět s dobrou výpravou, aby by byl pro dětské diváky a diváky obecně zajímavý a žil sám o sobě. Asi bych se snažil, aby v sobě měla prvky tajemna, nechtěl bych jen jeden vtip za druhým. Přesto bych ale rád pracoval s klasickými pohádkovými archetypy od charakteru postav po příběhové rámce „jak dědeček plní za odměnu tři přání“.

Je takový žánr potřeba? Nejsou pohádkové archetypy něco, co vzniklo v jiné době, za úplně jiných podmínek a pro jiné publikum? Jde přece o žánr pracující se stereotypy, které už naše společnost neuznává.
Nemyslím, že to může něčemu škodit. Pohádky vytvářejí představu o konceptu dobra a zla a ten se nemění. Agresivita je zlá a touha vytvářet klid dobrá, takový princip platí vždy. V tomhle ohledu nejsem pro pokrok za každou cenu.

Působíš každopádně velmi sebejistě. Zdá se, že skrze Prach jsi udělal přesně to, co jsi chtěl. Vlastně ano. Snažili jsme se natočit zajímavý meditativní film, který se otevře každému, kdo ho chce přijmout. Což se myslím povedlo. Omezovaly nás prostředky a možná mi občas ujel nějaký dialog – jsem z Moravy a nemám zcela v uších přirozenou češtinu. To možná dělá Prach trochu náročnějším, než bychom chtěli. Taky jsme se snažili, aby byl zajímavý při opakovaném zhlédnutí – mnoho filmů je skvělých, ale napodruhé už nemají mnoho co dát, pro mě třeba Musíme si pomáhat. Nemám moc rád filmy, které pouze naplňují očekávání. Třeba thrillery a horory, co pracují jen s navozením strachu, mě nezajímají, s nimi bych neztrácel čas.

Takže pohádky ano, horory ne. Zajímavá preference.
Když najdu v hororu něco navíc, třeba jako v Mlčení jehňátek, tak proti němu nic nemám. Tam už vidím nějaké poselství.

Potřebují žánrové filmy jako horory poselství? Je poselství něco, co vyžaduješ?
Divoká banda je žánrový film a má jedno z nejsilnějších poselství. Tak proč ne? Poselství člověka obohatí, bez něj film jen zabaví. A já nemám rád zábavu. Teda to je špatně řečeno, ať se lidi baví! Já se samozřejmě taky bavím. Ale v rozhovoru s konkrétním člověkem. Zábava ve smyslu zabíjení času mi je cizí. A nechci dělat filmy, které by měly za cíl zabíjet někomu čas. Jedno z mých možná nejzásadnějších rozhodnutí bylo, když jsem si asi ve třinácti řekl, že nebudu hrát počítačové hry, protože jde o virtuální činnost bez dopadu na život. Začal jsem číst, začal jsem kreslit a nelituju toho.