Nedělní počty Colours: 3 + 2 kohouti na čtyřech stagích

Dobíháme do cílové rovinky a přiznám se, že straight edge postoj vynucený graviditou není až tak špatná věc. Dnes si dáme jeden roztomilý trojboj, zařadíme dvě malé mezihry a dočkáme se i kýženého vyvrcholení.

1. kolo: Vojta Dyk & B-Side Band
   Rozpálený areál nás vtahuje už kolem třetí odpoledne, kdy si to má s publikem rozdat Vojta Dyk a jeho doprovodná kapela B-Side Band. Mainstreamovým posluchačem i tiskem opěvovaný idol žen nabíhá v elegantním kvádru a při úvodní Feeling Good by se i mohlo zdát, že umí zpívat. Neumí, je to jen nafouklá bublina a jediný, kdo tady válí, je doprovodná kapela, která energicky sype jednu předělávku za druhou. Proč mu nědo neřekne, že hlasově a často ani rytmicky na ambiciózní Sinatrovu My Way, Duffyinu Mercy ani Mercuryho Crazy Little Thing Called Love nemá. Holt to vydělává, jako vše průměrné. Zkouším jít ještě blíž při Cry Me a River, kterou stejně shodí svým rádoby vtipným showmanstvím, jódlováním a scatováním. Herec, co zpívá a roztomilým kukučem láká puberťačky, maminy i babičky. Přidaná hodnota, kterou najdete u předělávek Jamieho Culluma nebo Nouvelle Vague, nikde.

Mezihra I
Myslíte si, že osm set let staré písně nemohou znít současně a vyvolat nepovolující husinu? Pak jste nebyli v Gongu na nadějném folkaři Samu Leem. Klaním se.

1. kolo: Devendra Banhart
   Bezkonkurenčně nejintimnější vystoupení na velké stagi. Devendra s kapelou přichází s malým zpožděním a překvapuje vzezřením neostříhaného dělníka v ušmudlaném úboru. V první půlce kapela lehce bojuje se zvukem a zní jako při zkoušce. Kouzlu to neubírá, jen freak folku se dočkáme minimálně. Většinou ryzí písničkářství s neodbytným pocitem, že jde o známé písně s předělaným textem. Zabte mě, ale Paul McCartney, Beach Boys a další mu spí pod polštářem. Po freak folku ve stylu I Feel Just Like a Child ani památky. Dočkáme se španělštiny, typické dikce, která v první části chybí, hraní na přání a éterické Little Yellow Spider. Magické.

Mezihra II
Chcete-li poznat ďábla za piánem a Tom Waits už vám nestačí, pusťte si Paula Wallfische. Jedno z nejoriginálnějších a nejvtipnějších vystoupení na Colours.

Grand finale
Očekávání se naplní před desátou večerní, kdy nastoupí energií nadupaný Jamie Cullum, který se právem stal hvězdou letošních Colours. Vzrůstem malý a charismatem nabitý klavírista s showmanskou duší a dokonale zabarveným hlasem si s publikem hraje jak kočka s myší. Po sté potvrzuje svůj talent a dokazuje, že předělávka může obstát lépe než originál (Don’t Stop the Music od Rihanny), zážitek jako prase. Když do publika zahuláká „Banik pičo“, zjihnou i ty největší máničky a chtějí ho domů jako suvenýr. Vrcholným momentem, který se zapíše do dějin festivalu, je vyklepání letošního retro hitu Get Lucky od Daft Punk na víko od piána. S beatboxovou linkou. Fabulous. Jeho prostě musíte milovat. Nevídané fyzické i hlasové nasazení vydrží celou hodinku a půl, zpíváme, skáčeme, tančíme a nechceme se loučit. Jediná hvězda skutečně světového formátu na letošních Colours.