Netančilo se: HTRK

Australské duo HTRK (čti: Hate Rock) patří mezi současnými kapelami k těm, které dokáží nejlépe zachytit některé aspekty nálady ve světě. Kontrasty intimity a umělosti, lásky a deprese, emocí a odtažitosti v hudbě HTRK korespondují se stále stejnými lidskými potřebami v době všudypřítomných reklam na štěstí a dokonalost, bezúčelných prací a rostoucího výskytu psychických onemocnění. HTRK čerpají inspirace převážně z minulosti, zejména osmdesátých let, zpracovávají je ale způsobem, který je v rámci gotického/postpunkového revivalu ojedinělý. V Praze představovali zcela nové album Venus in Leo.

Začalo to drtivým duněním pomalých basů. Kytara jen probleskovala, zpěv se blížil spodní hranici slyšitelnosti. Tak HTRK znít neměli. Nepřístupnost osekaného zvuku ale připomněla minulou desku Psychic 9-5 Club a rovněž připomněla, jak nepříjemní dokáží HTRK být. Negativitu přitom posilovalo i prostředí. Fuchs2 se stále ještě nachází někdy mezi estetizovanou cool dezolátností a dezolátností zcela bez přívlastků, což k hudbě sedělo dokonale, a to nejen ze začátku, ale i později, když se zvuk stabilizoval.

fotogalerii z koncertu najdete tadyhle

Téměř celé vystoupení se pak neslo už v duchu omamné letargie. Vynikly známé hity z alba Work (work, work), pár velmi silných skladeb se našlo i mezi novinkami. Především ale fungoval set jako celek. Basové podklady byly nejblíže dubu, ostatní technoidní, postpunkové, dreampopové prvky se slévaly do opiátového oparu, nad kterým zněl éterický hlas Janine Standish. V mlze pod pódiem se řešilo dilema, jak vyjadřovat nadšení z unavené hudby, apatickým houpáním. HTRK stále více vtahovali do světa svých přeludů: jako by mě zamotávali do měkké, ale neprostupné látky, která dusila cokoli živého, veselého a rychlého. Když hudba dozněla, bylo to jako vynořit se zpod vodní hladiny nebo přejít z černobílého filmu do barevného. Pak se dalo naplno docenit okouzlení, které právě skončilo. Dlouze a bouřlivě vytleskávaný přídavek ani nepůsobil plánovaně.