Jan Starý | Články / Reporty | 09.09.2019
Australské duo HTRK (čti: Hate Rock) patří mezi současnými kapelami k těm, které dokáží nejlépe zachytit některé aspekty nálady ve světě. Kontrasty intimity a umělosti, lásky a deprese, emocí a odtažitosti v hudbě HTRK korespondují se stále stejnými lidskými potřebami v době všudypřítomných reklam na štěstí a dokonalost, bezúčelných prací a rostoucího výskytu psychických onemocnění. HTRK čerpají inspirace převážně z minulosti, zejména osmdesátých let, zpracovávají je ale způsobem, který je v rámci gotického/postpunkového revivalu ojedinělý. V Praze představovali zcela nové album Venus in Leo.
Začalo to drtivým duněním pomalých basů. Kytara jen probleskovala, zpěv se blížil spodní hranici slyšitelnosti. Tak HTRK znít neměli. Nepřístupnost osekaného zvuku ale připomněla minulou desku Psychic 9-5 Club a rovněž připomněla, jak nepříjemní dokáží HTRK být. Negativitu přitom posilovalo i prostředí. Fuchs2 se stále ještě nachází někdy mezi estetizovanou cool dezolátností a dezolátností zcela bez přívlastků, což k hudbě sedělo dokonale, a to nejen ze začátku, ale i později, když se zvuk stabilizoval.
fotogalerii z koncertu najdete tadyhle
Téměř celé vystoupení se pak neslo už v duchu omamné letargie. Vynikly známé hity z alba Work (work, work), pár velmi silných skladeb se našlo i mezi novinkami. Především ale fungoval set jako celek. Basové podklady byly nejblíže dubu, ostatní technoidní, postpunkové, dreampopové prvky se slévaly do opiátového oparu, nad kterým zněl éterický hlas Janine Standish. V mlze pod pódiem se řešilo dilema, jak vyjadřovat nadšení z unavené hudby, apatickým houpáním. HTRK stále více vtahovali do světa svých přeludů: jako by mě zamotávali do měkké, ale neprostupné látky, která dusila cokoli živého, veselého a rychlého. Když hudba dozněla, bylo to jako vynořit se zpod vodní hladiny nebo přejít z černobílého filmu do barevného. Pak se dalo naplno docenit okouzlení, které právě skončilo. Dlouze a bouřlivě vytleskávaný přídavek ani nepůsobil plánovaně.
HTRK (aus)
5.9.2019 Fuchs2, Praha
foto © Anna Baštýřová
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.