Nick Cave a pusa na čelo aneb Z deníku skalního fanouška

Jedním z mých velkých snů je mít podepsanou Caveovu knihu A uzřela oslice anděla. Právě ta mě kdysi k jeho hudbě přivedla a stala se jednou z mých nejzásadnějších. Vzhledem k tomu, že jsem za posledních čtrnáct let absolvoval sedm Caveových koncertů a nikdy nebyla šance nechat ji podepsat, rozhodl jsem se na tom osmém využít Caveovy momentální silné interakce s publikem, kdy tráví víc času mezi lidmi než na pódiu, a zkusit to napřímo.

Poctivě jsem dorazil před halu už před šestou, abych vybojoval místo hned u ohrady a nic nebránilo mému zoufalému pokusu. Čekání se vyplatilo a za hodinu už jsem stál přímo u jednoho z improvizovaných pódiích, po kterých měl Cave přebíhat. A nezbývalo než zase čekat.

Americká písničkářka s indickými kořeny Shilpa Ray s výrazným vokálním projevem někde mezi PJ Harvey a Björk začala více než slibně. Bohužel díky tomu, že se celou dobu doprovázela sama pouze na jakési rukou tahané harmonium, zněly skladby trochu moc stejně. V devět hodin se konečně setmělo a Bad Seeds nastoupili na scénu. Kromě klasické sestavy na této šňůře zaskakuje za dlouhodobě nemocného bubeníka Thomase Wydlera bývalý (a možná znovu současný?) člen - multiinstrumentalista Barry Adamson. Za Micka Harveyho, který kapelu po minulé desce opustil, zase přišla náhrada v podobě kytaristy George Vjesticy. Zbytek sestavy zůstává. Divous Warren Ellis housle, kytara a všemožné smyčky, Martyn P. Casey basa, Conway Savage klávesy a Jim Sclavunos bicí.

Po úvodní We No Who U R Cave jako vždy vyhnal fotografy a při Jubilee Street se už mohl bez problémů pustit mezi dav. Nesměle jsem nastavil otevřenou knihu a fix. Cítil jsem se pěkně trapně, jako patnáctiletá fanynka. Cave jen znechuceně mávl rukou. Bylo jasné, že dnes z toho zase nic nebude, takže jsem to rychle sbalil, abych se mohl zapojit do podpírání mistra, který už začal kázat davu. Zjistil jsem, že první řada není až tak výhodná, protože dost často jsem byl až moc blízko. Jsem velký fanoušek, ale koukat se z deseti centimetrů na Caveův rozkrok mě nadšením zrovna nenaplňuje. Naštěstí má tenhle šestapadesátník tolik energie, že chvíli nevydrží na místě a už se zase běží na druhou část pódia. Při závěrečné gradaci Cave předvedl své nenapodobitelné taneční kreace a Ellisův smyčec poprvé opsal ve vzduchu oblouk, aby dopadl kamsi dozadu za bicí. (Poslušný bedňák - obdoba sběrače tenisových míčků - mu ho samozřejmě okamžitě donesl zpět. Jó, to se to pak dělají rebélie.)

V následující Tupelo kdosi za mnou vytáhl na ramena malého kluka, takže ten měl pak životní zážitek, když ho Cave vzal za ruku a zpíval jen jemu „o go to sleep lil children…“. Přišlo mi, že Cave je rozjetější než v létě v Trenčíně a vzájemná vazba s publikem je ještě silnější. Tady mu sice nepřilétly žádné kalhotky, ale při písni Mermaids dostal od nějaké holky růži. Odměnil ji za to polibkem. Evidentně byl v dobré náladě, protože vtipy ten večer nešetřil, v jednu chvíli lezl do davu kontrolovat obrazovku, jestli ho ten chlápek s kamerou točí tak, aby vypadal dobře.

Při From Her to Eternity jsem poprvé zkusil, jak moc důvěřuje svému publiku. Balancoval na ohradě přede mnou a musel jsem při podpírání jeho kolena vynaložit dost síly na to, aby se mu nepodlomilo. Pak zašel ještě dál, až na mé rameno. Při slézání jsem za to dostal pusu na čelo. V Higgs Boson Blues si zas ponořen v moři chmatajících rukou při slovech „can you feel my heartbeat“ přitiskl jednu na srdce a bylo mu jedno, že to není žádná dívčí ručka, ale chlupatá mužská pracka.

Dle očekávání dostaly velký prostor skladby z poslední desky, zaznělo jich hned šest, zbytek tvořily ověřené hity. Já bych už po tolika koncertech nějaké oželel na úkor méně hraných, ale chápu. Došlo i na blok komorních písní, West Country Girl z alba Boatman’s Call byla hřebem večera. Už jsem jí slyšel v grindermanovském hlučném podání, ale v původní křehčí verzi mě dostala mnohem víc. Pak následovaly piánovky God Is in the House, Love Letter a Into My Arms. Hlavní koncertní blok uzavřela Push the Sky Away, jejíž vibrace krásně zněly celou poslušně ztichlou halou. Papa Won't Leave You, Henry a Deanna v přídavku to znovu pěkně nakoply, aby poslední píseň večera We Real Cool mohla zase všechno zklidnit.

Jo, bylo to real cool, a ačkoliv kniha zůstala nepodepsaná, historka, jak mi dal Cave pusu na čelo, se bude taky hodit. Přestože jsem viděl Bad Seeds letos už dvakrát, šel bych okamžitě i potřetí. Jsou ve formě víc než kdy jindy.