On, truchlivý bůh (Nick Cave)

Poslední deska seskupení kolem Nicka Cavea a Warrena Ellise budila už dávno před svým vydáním velká očekávání - asi o dost větší, než takovým alternativním hitmakerům jaksi definičně přináleží. Při pohledu na recenze si nelze nepovšimnout jakéhosi kolektivního ne-přijetí: chápeme, dobrý, ale jednou stačilo.

Pár čísel na začátek: jde o teprve třetí řadovku za posledních dvanáct let, což není nic mimo rámec Caveovy dosavadní tvorby. K tomu je třeba připočíst dvě bokovky personálně propojených Grinderman a několik soundtracků. Ještě důležitější je ale fakt, že až tahle deska je autorsky „all lyrics by Nick Cave, all music by Nick Cave and Warren Ellis“. Žádné napůl, ale takhle jasně.

Skeleton Tree je třeba chápat v duchu toho, čemu Ayn Randová říká vnitřní čistota, soudržnost, jednotný duch. Při pohledu na Caveovu diskografii uvidíme spojitost s tím, kdo hrál v tom kterém období hlavní housle (a že právě tenhle nástroj tady pěkně sedí). Předchozí řadovkou Push the Sky Away – a vlastně i následujícím skvělým živákem Live from KCRW – se definitivně otevírá nová etapa navazující na éru hledání (spjatou s více či méně průměrnými alby No More Shall We Part, Nocturama a Abbatoir Blues/The Lyre of Orpheus), danou odchody letitých spoluharcovníků Blixy Bargelda a Micka Harveyho.

Skeleton Tree znamená završení údobí, kdy do pozice hlavního šéfova parťáka „dospěl“ Warren Ellis. To je ten zarostlý blázen s houslemi a tenorovou kytarou, který je v kapele už přes dvacet let. Kdo chce pochopit, co se teď v The Bad Seeds děje, ať se ponoří do toho, co už od devadesátých let produkuje Ellisova kapela Dirty Three. Leccos do sebe potom zapadne, aniž by člověk nutně musel sledovat zprávy z Caveova nejosobnějšího soukromí.

Standardní recenze se nesou v duchu toho, že Skeleton Tree je temné, pomalé, truchlivé, ponuré a to asi až moc. Jasně, jeden by musel mít místo uší lepenku, aby tohle na první poslech neslyšel. Zároveň jde ale o desku, která vyžaduje několik – desítek – poslechů, aby se z ní vyklubala dobře utajená krása. Nikdo po nikom nemůže něco takového chtít, samozřejmě. Ale když vám to za to stojí a takovou cestu podniknete, můžete být odměněni poznáním toho, co při povrchnějším poslechu uniká. Objevíte podmanivé, podivně hitové superpomalé písničky (Jesus Alone, I Need You, titulní skladba) či klenoty s minimální instrumentací (Girl in Amber, Ring of Saturn). Vzhledem k okolnostem asi není nutné chápat desku jako klasickou řadovou nahrávku The Bad Seeds – jestliže ale stáli hudebníci před volbou nevydat nic, nebo vydat něco takového jako Skeleton Tree, pak jedině dobře, že se rozhodli právě takhle.

Někteří recenzenti desce vyčítají, že písničky nemůže v roli halového performera, k němuž Cave dospěl, naživo předvádět. To teda vážně ne. A co jako? Patří Cave k těm, kteří dělají skočné písničky děj se co děj, nebo ho mohou mít rádi právě ti, jimž na něčem takovém nezáleží? To, že se o Caveově nové desce tolik píše, aniž by ji dokola omílala rádia, je svého druhu zázrak a důkaz, že to s „veřejným prostorem“ není až tak špatné. Resp. že přes všechen mediální balast je možné i tohle - natočit absolutně nekompromisní desku určenou těm, kteří mají její autory rádi. A všichni ostatní, ať si… pustí něco jiného.