Ondrash: Motýlky? Ale já přece nemám nic proti motýlkům...

„Jsem dvoumetrová stokilová opice s občasným výpadkem motoriky. I proto mě stálejší zákazníci nazývají svorně Robote. Naštěstí se tyhle moje nečekaný zádrhy nestávají při kérování! Ne že by to v té mé tvorbě bylo poznat!“ Ondřej Konupčík alias Ondrash je dnes jeden z nejoriginálnějších českých tatérů a stejně to vidí i on: žádný motiv netetuje dvakrát. Najdete to ve Znojmě a na webu www.znojmotattoo.com, ale s volným termínem radši počítejte až napřesrok...

Jaká byla tvoje cesta k tetování?
S tetováním jsem vystartoval v Přerově, kde jsem se narodil. Bylo mi osmnáct a studoval jsem školu se zaměřením na dřevo, obor uměleckořemeslné zpracování dřeva pomlčka řezbář pomlčka restaurátor. Skrze společný zájmy o bojové sporty a hardcore hudbu jsem poznal nejbáječnějšího člověka Fuťu – legendárního punkera a tatéra, který v té době pracoval pro Tattoo Index, síť tetovacích studií na Moravě v 90. letech (patřily dnešnímu vydavateli magazínu Tetování, Liboru Šmehlíkovi). Právě Fuťák mi nezištně poodkryl tetovací řemeslo, dokonce byl i první, komu jsem něco vytetoval. Je to frajer!

Když jsem začínal s kérkama, nebyly žádné distribuce, kde by se daly koupit nástroje a vybavení. I proto se chytli lidi bez výtvarného vzdělání jako Fuťa. To byl vyučený elektrikář, schopný si sestrojit kvalitní strojek. Horší bylo sehnat jednotlivé díly. Když došlo na lámání chleba a Fuťa viděl, že to s tetováním myslím vážně, nadiktoval mi seznam věcí, co je třeba sehnat. Anténu z auta, motorek z vláčku... (smích) K realizaci naštěstí nedošlo. Můj první strojek vážil asi půl kila a měl zvuk jako dvacet zubařů dohromady, ale mám na něj jen dobré vzpomínky. Jednou na hudebním festivalu Noc pod hvězdami jsem kéroval týpkovi nějakou lebku na rameni a ten strojek se mi doslova rozpadl v rukách. Vystřelila nějaká pružinka, spadla planžeta... To byly časy, kdy jsem měl sto chutí vykašlat se na to. (smích)

Lidi tvoje kérky znají třeba z Reflexu. Co považuješ za své největší úspěchy?
Úspěch je, že jsem u tetování vydržel. Fuťova škola v duchu S NIČÍM SE NESRAT se odrážela i na mých prvních klientech, sem tam někdo omdlel. Mně takový věci nedělají zrovna dobře. Byly časy, kdy jsem toho chtěl skoro po každé kérce nebo blbém zážitku nechat. Profesní úspěchy spíš vidím ve zvládnuté technice, kdy nedělám korektury a lidi se vrací pro další kérky. Samozřejmě si hrozně vážím zájmu předních studií, které mě zvou na hostovaní. U nás třeba Tribo, v zahraničí jsem měl možnost tetovat osm měsíců na Novém Zélandu, v Řecku a teď se chystám do Vídně, Berlína a Frankfurtu.

Je tatér, kterýho si na český scéně vážíš?
Určitě. Upřímný obdiv patří Peterovi Bobkovi z Triba, je to řemeslník jako řemen, kérky má dokonale zvládnuté. Je to přesně ten typ člověka, který se do toho snaží tahat něco novýho. Pro mě je to pilíř mezi tatérama u nás. A taky je to brutální kreslíř...

Je u nás hodně nebo málo tatérů na to, jak malá jsme země?
Kvantita nemálo přebíjí kvalitu. Dneska máš na každé město tři, čtyři, klidně sedm tatérů, a to jen v menších městech. Praha a Brno jich má určitě přes dvacítku, třicítku. Trh je pomalu zaplněnej, což je dobře, protože vyniknou individuality a přednosti různých tatérů. Sám si nemůžu stěžovat a jsem moc rád za lidi, co se ke mně vrací. A co je hlavní, roste zájem o výtvarnou stránku tetování. Učil jsem dvě holky z grafiky, moc šikovný. Teď jen počkat, až se rozjedou, a myslím, že se máme na co těšit!

Jak vnímáš vzrůstající oblibu a trendovost tattoo? Převládá názor, že tattoo je spíš módní trend než nějaký „osobní zápis“ daného člověka?
Trendy? To je otázka pro klasičtější studio. Například před týdnem jsem kéroval tatérku, která si stěžovala, že celý léto kérovala motýlky. Já motýlka nedělal už pár let! Nemám nic proti motýlkům... Jen se mi ty „trendy“ vyhýbají. Nevím, co „letí“ dnes. Zítřek ale rozhodně patří originální tvorbě. Stejně ale platí: co člověk, to názor. Pro někoho je vrchol tetování kopie jiného obrázku. Ale já mám nervy jen jedny. Kopírování obrázků z katalogu mě přivádělo k otázce, jestli s tím nepraštit.

Tvůj styl je osobitý, přesto: jaké motivy tě baví dělat? A jaké naopak ne?
Jsem na dobré cestě dělat jen to, co by mě bavilo. Dnes jsou pro mě typické akvarelové barvy a naskicované linie, které používám jako konstrukci pro jejich ukotvení. Náhled do nových, progresivnějších stylů tetování v Tribu, kde jsem nedávno hostoval, mi umožnil rozvíjet, co se mi na mém stylu líbí nejvíce: nevázanost na klasických školách. Jak jsem řekl, u mě katalogy nefungují. Pro každého klienta rád namaluji originální motiv – má to pro mě smysl. Nutí mě to skicovat třeba do čtyř do rána.

Odmítl jsi někdy někomu nějaký motiv? Nebo prosazuješ změny v motivech, co lidi přinesou?
Neprosazuji. Ale sám sis přinesl motiv a vidíš, jak to dopadlo! Všechno jinak. (smích) Motiv si vždy potřebuji překreslit po svém. Zaráží mě, že lidi mi chtějí většinou za návrhy zaplatit. Přijde mi to jako samozřejmost, udělat originální návrh před tetováním. Nemělo by to být něco extra navíc, ale standard. A pokud jde o odmítnuté motivy... Nekéruji žádné Hitlery ani Leniny.

Největší motivace?
Adélka Zoe Konupčíková, moje šestiměsíční dcerka.

Předpokládám, že práce je zároveň koníčkem. Jak dlouho to tak bude? Tetuješ zhruba sedm let. Je něco, co tě omrzelo?
Doufám, že se nevrátí ty tvoje trendy. (smích) Třeba paroží nad zadky, v tu chvíli bych strojek zahodil. Jinak ale nemyslím, že bych našel lepší práci. Baví mě to každým dnem víc, takové řemeslo neomrzí. Co bude za deset let, nevím. Nedělám jen kérky, mám vystudované multimédia se zaměřením na design obuvi a oděvu.

Co nápady, na kterých pracuješ?
Teď mám zrovna nakoplý projekt, kde se chystám dělat tetování přes více lidí najednou. Podařilo se mi sehnat první trojici odvážlivců. Koncept je zatím volný, ale rád bych, aby každá z těch kérek fungovala i samostatně. Kompletní obrazec to bude samozřejmě tvořit, jen když se všichni sejdou. Libí se mi představa spojení lidí v rámci tvorby. Je to tedy nabídka pro všechny zamilovaný a rodinný příslušníky, kteří si nechtějí hyzdit tělo jmény. (Ty taky nedělám.) A druhý projekt je kruh. Nedávno jsem házel do Dyje žabáky... Napadlo mě převést to na kůži ve smyslu akce-reakce. Kámen do vody – počáteční akce (první vytetována tečka), reakce lidí (pokaždé větší a větší kruh s každým dalším dobrodruhem). Už jich mám sedm! (smích) Samozřejmě všechno je dokumentováno a výsledek bude asi nějaká animace z fotek.

Svou kérku sis dělal sám?
Ne, jednu mám ze Zélandu, bylo mi dvacet jedna. Oldschool se mi líbí, tehdy mě bral ještě víc. Nebylo nic jinýho, co by mě zaujalo, takže jsem si řekl, že budu mít námořnický rukáv. Začalo to hvězdou a tou to i skončilo. Pak to mělo pokračovat s Peterem, ale u něj to taky nedopadlo, nedá se s ním domluvit. (smích)

Co posloucháš nejraději za hudbu, když tetuješ? Nebo to necháváš na lidech?
Dneska jsem v hudbě velmi otevřený, téměř všemu bych dal šanci. Začínal jsem kapelama jako Ember, Lvmen, Ravelin 7, Balaclava, At the Drive-In, Grave Maker, Atryu, Amanda Woodward... Jsou pořád moje oblíbené. Rád si pustím i hiphop, třeba Looptroop, Promoe, WWW... Při práci poslouchám všechno možný. Dana Deacona, CocoRosie, Múm, Chucka Ragana nebo mladíčka Paigea Andersona. Snaha domluvit se s lidma tu je, to abych je netrápil ještě i hudbou. Navíc se tak ke mně dostávají nové kapely, které nemám čas vyhledávat, třeba Fall of Efrafa, Envy nebo Pelican. U takové muziky se mi vybavují i lidé, co mi ji doporučili.