Písně/z/měsíce #25

Měsíc, věčný patron snu a umění, svítí na 21. století o něco intenzivněji. Můj průlet nad osmdesátými léty neobjevil ani zlomek toho, co bledá luna osvětluje na hudebním nebi nyní, nicméně zkusme, skočme rovnýma nohama do těch kýčovitých let plných šíleného audiovizuálního nevkusu. Účesy, střihy oblečení i zvukové banky nově objevených elektronických nástrojů jako by postihla křivice. Svobodný duch po letech strávených pod pokličkou konzervatizmu se zhluboka nadechl v šedesátých letech, aby jeho entuziasmus zchladila léta sedmdesátá. Mír a lásku nahradil revoluční vztek pouličních sígrů a floutků. Odpovědí na umolousané a uhrovité kopie Sida Viciouse pak byla přehnaně přeslazená hudba, jež s agresivní upřímností nechtěla mít nic společného. Vítejte ve světě, kde nic není nemožné. Ve světě, který definoval hnus jako novou estetiku a z jehož sladkých plodů stále tyje století nové.

Everything but the Girl – Blue Moon Rose (Idlewild, Sire Records, 1988)
Všechno jen ne holka. No jo. Osmdesátky začaly poprvé hrdě stavět na odiv homosexualitu a otevřely tak i genderové otázky vyrovnání pohlaví. Ne že by EBTG byli součástí LGBT komunity. Deska obsahuje i instrumentálku Shadow on the Harvest Moon.

Yello – Moon on Ice (One Second, Mercury Records, 1987)
Tyhle dva decentní fousáči šlapou jako švýcarské hodinky. Na One Second hostuje Shirley Basey v písni The Rhythm Divine. A ten sexy hlásek, co právě slyšíte, není holka, takže ruce na peřiny, chlapci! Je to Billy Mackenzie, skoťák s vysokým tenorem, který s Yello spolupracoval celkem často.

Cyndi Lauper – Heading for the Moon (True Colors SP, Epic, 1986)
Ještě předtím, než zamířila na západ, zamířila na měsíc. Známe ji z hitů jako Girls Just Wanna Have Fun či Time After Time. Heading for the Moon se objevuje jako B-strana dalšího hitu True Colors.

Prince – Under the Cherry Moon (Parade, Paisley Park/Warner Bros, 1986)
Náš sexy kocour vždy ve výstředním obleku. Symbol Prince. Nebyla to ale jen laciná póza, Prince byl skvělý kytarista i skladatel. Pod stejnojmenným filmem je navíc podepsaný jako herec a režisér. Každý by se ale měl držet svého kopyta. O sny mě připraví teprve svítání.

Echo & the Bunnymen – The Killing Moon (Ocean Rain, Rhino/Warner Bros, 1984)
Tuhle hitovku jsme tu nedávno měli v akustické verzi od Nouvelle Vague. Osmdesátky jsou sice peklo, ale zrovna tady jsou peklo ti druzí.

Duran Duran – New Moon on Monday (Seven and the Ragged Tiger, Capitol Records, 1984)
Osmdesátky byly dobou, kdy ještě hudebnímu průmyslu vládly velké labely. A ty měli své páky, jak na tom vytřískat škvrně a chechtáky a taky měli své koně. Poslušné hnědáky, kteří táhli honosný kočár zvaný showbussiness. Fešáky v parádních oblečcích, který jste prostě museli milovat.

Talking Heads – Moon Rocks (Speaking in Tongues, Rhino/Warner Bros, 1983)
Roztřesená hruška, epileptický Shakespeare David Byrne to valí s mluvícíma hlavama jako s měsíčníma kamenama. Polyglot na pochodu. Jeden riff stále dokola jako zaseklý gramofon. Hudební budoucnost v minulosti.

Mike Oldfield – Moonlight Shadow (Crises, Virgin Records, 1983)
A je tu okamžik, na který jsme všichni čekali. Tohle je kult! Tohle je guilty pleasure a kdo to popírá, tomu se to líbí o to víc. Mike Oldfield jako nestor klávesové elektronické meditační hudby společně s Jeanem Michelem Jarrem a Enigmou německého Rumuna Michaela Cretua. Tahle trojka šířila patetické evangelium nevkusu skrz celé osmdesátky, než přišel nový hudební věrozvěst Kurt Cobain a rozmlátil kytaru na pódiu. Meditace skončila! Moonlight Shadow vybočuje z řady a svou nepokrytou líbivostí se zavrtává hluboko do hudebních análů.

Dead Kennedys – Moon Over Marine (Plastic Surgery Disasters, Statik Records, 1982)
Tahle prehistorická punkovka uzavírá celé album Platic Surgery Disasters. Jello Biafra jako naštvaný mladý muž ještě předtím, než se členy Ministry započal daleko radikálnější projekt Lard. A až začnu psát seriál o sovách v moderní populární hudbě, zmíním z téhle desky song I´m the Owl.

Fields of the Nephilim – MoonChild (Nephilim, Soyuz/Beggars Banquet, 1988)
Osmdesátky měly i své stinně světlé stránky. Kromě Echo & The Bunnymen to byli ještě třeba Sisters of Mercy a další, kteří využívali automatů a simulací k drnkání na temnou notu. Strom, jenž zasadili, stále nese své zvrácené ovoce a nám se to samozřejmě líbí, neboť není světla bez temnoty.