Šejkr na doma: Surreální hygiena

Každé ráno není dobré. To dnešní nebylo, včerejší záplava podivných zpráv zjevně zafungovala a ve chvíli, kdy Václav Klaus vyzývá k revoluci, už nezbývá než konstatovat, že situace se stává zcela surreálnou. Náladě nepomohli ani Talking Heads, a to je co říct. True Stories doposlouchám s největším sebezapřením a vyrážím směrem Londýnská. Na milovaném Náměstí Míru, kde jsem nebyl snad dva týdny, přichází další důkaz dvojí reality. Vedoucí štábů si plačtivě stěžují, jak se občané nechtějí nechávat testovat, skandál a rebelie! Skutečnost? Před devátou ráno (tedy hodinu před otevřením, v první den provozu) stojí u testovacího místa dvě více než stometrové fronty.

K zubní hygieně mám poněkud ambivalentní postoj, úkon samotný nepatří mezi ty nejpříjemnější, ale pocit, když člověk vyleze z ordinace, je náramný. Samozřejmě pouze do té doby, než si to dokonale čisté prostředí zaneřádím prvním kafem, jídlem nebo cigaretou. Chodím do ordinace v těsném sousedství pobočky Mamacoffee v Londýnské, takže kafe se vyloženě nabízí. Dnes jsem za svou dentální hygieničkou Eliškou jel s ještě divnějšími pocity, nemohla za ně ani tak konstelace při probuzení, ale… přece jen člověku probleskne hlavou, že absolvovat právě takovéto úkony v dnešní době asi není úplně moudré. Což se ještě prohloubilo při vyplňování dotazníku o způsobilosti k zákroku – nepřišel jsem do styku s nikým nakaženým, nesetkal jsem se s nikým podezřelým z nakažení, příznaky nemám, potvrzuji bezúhonnost. (Je tohle všechno pravda? Nevím, ale podepisuji.) Elišce říkám, že jsem vlastně ani nevěděl, že fungují, vrtí hlavou, že něco dělat musí a že je ráda, že už jim ordinace funguje celkem normálně. Týdny, kdy měli úplně zavřeno, byly prý hrozné. Natahuji se na křesle, otevírám pusu a zavírám oči. Jenže! Dneska je to celé najednou podezřele příjemné, nečekanou blízkost někoho de facto cizího si užívám, nálada se lepší každým rýpnutím do zubu nebo dásně. Půlhodina uteče až příliš rychle, dokonce mi nevadí ani to co vždycky – předvádět před zrcátkem, jak si doma čistím zuby. Oba se u toho smějeme, Elišce se hezky zužují oči, pod rouškou samozřejmě není vidět, že se směje, ale já už to poznám. Z ničeho nic si vzpomenu, jak jsem jí přesně tuhle část „procedury“ napoprvé odmítl. Bylo mi to pak trochu líto, ale stejně jsem jí svoje pohyby kartáčkem tehdy neukázal. Zajímalo by mě, jestli si to pamatuje. Nezeptám se. Po skončení si ještě povídáme, vlastně se mi z ordinace nechce. Po chvilkovém zaváhání si dokonce podáme ruku.

S kafem v ruce procházím přes Náměstí Míru, fronty u testovacího vojenského stanu se protáhly, pořád ještě není otevřeno. Někteří tam postojí pár hodin. Vlastně ani nevím, proč si flat white kupuji, zvyk je zvyk, ale s nasazenou rouškou se kafe pije špatně. Vím to už pár týdnů, ale stejně si ho pořád beru, snad na důkaz normality, kterou potřebuji. Pomáhá to, i když kafe většinou vystydne. Pouštím si Thiaga Nassifa, další dávku jedné ze závislostí posledních týdnů, a vydávám se do kanclu pěšky. Uhýbám do Černomořské a přemýšlím o tom, jak dlouho bude tohle celé ještě trvat – zprávy se liší každou hodinu, vyčistit od viru potřebujeme, ale za jakou cenu. Dnešní den mi (snad) zachránila zubní hygiena, ale surreálno nemizí. Po cestě Vršovicemi potkávám dva kluky v kraťasech, kteří nesou pět (!!!) párů lyží, o dva rohy dále venčí starší, poněkud pitoreskně oblečený pán na vodítku gekona. Placebo?