Lumír Nykl | Články / Reporty | 08.08.2012
Pohoda není ATP ani Primavera a tisíc lidí z last.fm, kteří muziku sledují a festival navštíví, nejsou reprezentativní vzorek, ztratí se v davu jiných, kterým o hudbu, natož nějaká konkrétní jména, zas až tolik nejde a neváhají to dát najevo.
Na začátku festivalu jsem se dojal při projekci filmu Pohoda 2010. Ani zmínka o pádu stanu. Komorně natočený dokument-příběh o cestě Maďarskej štátnej opery na festival zakončil pohled na krajinu, zklidněnou po bouřce. Z lesů stoupala pára a fujara zadula. Přese všechno je to open air dělaný s vkusem, říkal jsem si. Potom nám na stan spadl chlap a nehodlal odejít. A bylo. A je.
NENUŤTE SVÉ DĚTI VDECHOVAT VÁŠ KOUŘ
Take me somewhere, where I can breath. Uječené emopřání dua Ink Midget & Pjoni zaznělo po zatuchlých post-punkových otčímech The Stranglers do nečekaně chladné noci. Je to slovenské elektronické duo šestnáctiletých, o nichž zakladatel festivalu Michal Kaščák šíří jen ty nejlepší reference, představil je i v Ladí neladí. A podstrojování mladým a talentovaným v tom tolik není, zaráží, jak daleko jsou se svou zrající elektronikou za gulášovými revivaly svých vrstevníků. Manýra rozmáchlého točení knoflíky je bezpochyby sympatičtější než nazpaměť naučené sólo ve Slunečném hrobu. Trendy sledují, ale praktikují je s jakýmsi slovenským androšovstvím. Jejich podujatím proznívaly Clarkovsky zašmodrchané struny, defaultní 8bit, tnul burialovský rytmus pěti noh u stolu a šokoval vícepolohový frankovský zpěv. Flow dubového eunucha, Tázokův levoboček ze zákoutí maloměsta VP84 i screamo v-hubě-jak-v-polepšovně Jamieho Stewarta z Xiu Xiu. Bylo v tom možná cosi ironického šklebu Modeselektor (mlaskavé údery a úsměvné loopy) s většími kruhy pod očima. Sami své koncerty rádi označují za live-act, přitom se nebojí nakopnout beat předbíhající minimal o několik koňských délek. Na dost agresivní zvuk hopsali s rukama nad hlavou i kloboukoví lidičci. Skromně se rozloučili a nechali hrát regulérní 120bpm, potom si je lidi nečekaně vytleskali. Velmi slibný hudební start festivalu i kapely samé.
TEN, KDO PŘÍLIŠ JE, MŮŽE BRZY VŮBEC NEBÝT
Myšlenka z Havlovy Zahradní slavnosti, která se hrála v rámci tradičně bohaté nehudební nabídky Pohody, se dala vztáhnout na pro mnohé trochu falešný tón letošního ročníku – přemíry skupin, které mají těžiště v new-rave, jednorázový model tak 2007. Kapel se zpěvnou basou a fistulovými vokály bylo letos nespočet. Jak se cítí lidi, jejichž hudba se tak rychle opotřebuje?
Ten, kdo příliš je, může čekat srážku s vyšší mocí – to ještě před Metronomy (kvalitnější new rave) demonstrovali Woven Hand. Dáky kresťanský blues, pravil muž z lidu. Do brutálního vedra přišla na pódium Garnier arény skutečně parta jak z Bible21. Basák a dělník se samply, bongem a klávesami oděni do dílem amishovských, dílem Wilco/Please the trees černých šatů, Dr. House vlezl za bicí a na židli s kytarou usedl ten hlavní, padouch nebo hrdina. David Eugene Edwards, u nějž nebylo jasné, jestli je rozmodlený nebo rozpitý. Démonický cowboy, knír jak bič, péro na klobouku a jelen v říji na bicepsu, topless v koních s plstěnými návleky. Vrhl do publika pohled temného apoštola podmalovanýma očima, pak už je většinu času nechal zavřené, případně je extaticky otevřel, aniž by mu byly vidět zorničky. Umrlý vokál se skrz vintage mikrofon vznesl a nástroje začaly hypnoticky přizvukovat. Edwards brousil kytaru ve westernových harmoniích a na své otáčecí židli úsporně křepčil. Rituální tik v noze vymítal Manitoua ze strun společně s hebrejštinou z jiného světa, Ennio Morricone práskal bičem a v prostojích udržovaly atmosféru bohoslovectví v prérijním kostele ambientní větrné samply. Tíživá přiznání hříšníka tepala hlavně z tvrdších riffů a gradujících přestřelkách, přestože setlist těžil, možná ke škodě, z posledního, meditativnějšího alba Treshingfloor. Zvuk si držel konzistentní tvar i přes některé výměny nástrojů, frontman zahrál na své starožitné mandolínobanjo, aniž by to působilo jako prezentace historických nástrojů s palbou harmasanem z mušket. I když došlo k výměně baskytary za poctivý kontrabas, chlapi ve stetsonech se neproměnili v psychobilly zombies. Upilovaný country-rock a posvěcená americana bez kabrioletu, give horse his might.
BRATIA A MACEŠSKÁ HUDBA
Srovnání česko-slovenské scény vzhledem k line-upu vyznívá dost nevyrovnaně, Slováci si stále libují v „jistotách“ jako je Jana Kirschner nebo Para, pevné místo mají i kdysi-undergroundové kuriozity typu Bez ladu a skladu nebo enfant terrible Branislav Jobus a vše, čeho se kdy dotkl. Míněno houpací křeslo v sólovém projektu Abusus či WC nádržky v „industriálním folku“ Vrbovskích víťazů. Tenhle chlap by vydal na dost výživné pojednání. Česká scéna měla významně zajímavější zastoupení než jenom nejznámější Mňágu a Žďorp, i když Petr Fiala a jeho pantomimické gestikulace mráček-sluníčko-pro tebe a stejná témata v textech, to urazí všechny nebo nikoho.
Jedním z reprezentativnějších vzorků byly Kazety, které převálcovaly Midi lidi – linoleová esence české kultury se začíná zvrhávat, nedávno odehráli koncert na Makarske. Prokop Holoubek i Petr Marek byli přítomni v publiku, kterému Midi lidi ukázaly audiovizuálně atraktivní koncert i bez stále stejného rádobydivadelního pitvoření. Z desky zní jejich retroelectro trochu unyle, koncert ve stanu Európa dost odsýpal. Herecky vytrénovaná artikulace, berlínský e-clash s bakelitovou karoserií nebo Vanessa, než pozdravila a chcípla, kytara Jolana zvládla řízné linky i zasněnější pasáže, které tou českostí upomínaly spíš na Michala Pavlíčka a závěr Země vzdálené než na My Bloody Valentine.
Ještě morbidněji a lépe zahráli WWW. Posílila je absence DJe a to není paradox, neznám nikoho, koho by jeho posunky neotravovaly. Tak se na Sifona a Milesu dala nerušeně upínat pozornost, a že jí bylo hodně. Publikum tvořili převážně Češi a Slováci se tomuhle hudebnímu a slohovému obrození nestačili divit. Světové a pořád jaksi plastikovské. Sifon, pohybově zase víc vtělen do Typltova rytíře s konvicemi, velebil touchpad a často se s ním nechal unášet do vod rytmického IDM a každý verš mrazil. Na konci setu byl dán prostor Milese v novém songu, který Anděra uvedl „Let’s dance, Let’s tanec“.
Po nepřekvapivých (jenom překvapivě tichých) Klaxons na Bažant stagi a podobných Friendly Fires v O2 stanu se chystalo tamtéž radikální přehození výhybky. Tahle stage je koncipována jako taneční, ale co předvedli Autechre, byl všeobecný šok. Mlat, splav, teror. Stan se zahalil do tmy a svítily pouze dva červené body na odposleších před dvěma IDM mentory. V jejich podání žánr není obětí, ale vrahem. Začali plochým industriálem a spustili bad trip, jehož průběh si uvědomujete až po vystřízlivění. Předpokládám, že takhle zní třeba drum ‘n‘ bass při holotropním dýchání. Lámané beaty ještě podrcené a zalité basovým šlemem silným k zalknutí. Děsivým způsobem sexy, jako Sedmá z devíti. Kapitáne Picarde, štíty na padesáti procentech. Toho, kdo pronikl silovým polem, odměnila dvojice experimentátorů v druhé polovině kulometným rytmem. Přehledně rytmickým asi jako pastelová krajinka převedená do binární soustavy. Zážitek na samé hranici hudby. I to odhalilo, že následující Digitalism a jejich DJ set pro východní Evropu je sprostá tancovačka. Daft Punk a Prodigy bylo zajímavé mixovat v kontextu takové hudby opravdu dávno.
INDIE DNES A ZÍTRA
V sobotu provzdušnily Vivian Girls dusnou dřevěnou stage Dobrá krajina. Tuhle dívčí trojici by zfleku mohla Sofia Coppola zařadit do soundtracku příštího filmu. Půvabná kombinace 60’s rytmů i melodií se shoegaze zvukem. Poprvé za festival zněla fistule vkusně, protože neokázale. Jemně odklepávané lo-fi drželo na dobré slovo, ale stejně se rozjel mosh pit jako na Visáčích, baskytaristka slezla mezi lidi, i když Dobrá krajina je úžasně osobní pódium, kde vyniknou všechna versatilková tetování i prstoklad jak od táboráku. Nejvíc silné byly ve chvílích, když se štiplavá kytara odpoutala od basy a holky v poklidu rozjely skřípavý jam, všechno bez tlačení na pilu a hlavně skromně. Když ke konci chtěla kytaristka přikouřit nástroji, musela hmátnout po knoflíku na kombu. Po poslední vazbě si vzaly kabelky a odešly, vlasy v puse, sliny na kůži.
Nejdražší kapela v historii Pohody? The xx. Fakt. Nějak u nich nehrálo víc věcí. Z roku na rok se přesunuli z klubů pro sto lidí na monstrózní pódia a vypadalo to, že neví, co si s tím počít. Kolik za to chtějí, věděli moc dobře. S jednou deskou se stadionová zábava vytváří těžko, navíc s intimní výpovědí The xx. Aby vystoupení trvalo aspoň 40 minut, různě zpomalovali a improvizovali v nezáživných sólech, poprvé jsem soucítil s nepolíbenými diváky, že vraj toto je nuda.
RÁNY Z MILOSTI
Ještě větší zklamání v poměru s očekáváním znamenali Crystal Castles. Ve zkratce nejdivočejší koncert s nejhorším zvukem. Nic víc nevím, celou dobu šlo o snahu poznat, kterýže trek to právě hraje a přežití v dost zákeřném pogu, kde se mleli oddaní fanoušci a uslintaní šviháci v kloboucích, co dle svých slov„počúvali Maxíka“ – míněn páteční koncert legendy reggae Maxe Romea. Živé bicí měly zajistit punkový drive, byly to ale právě ony, kdo nejspíš zabil zvuk, rád bych se mýlil, ale v předních řadách to bylo úplně nečitelné. Což nemohla zachránit ani překřičet klasicky skvělá Alice Glass, živá zombie a totálně mimoidní osoba, která nedbala na zákaz crowdsurfingu a dvakrát se nechala unášet na rukou. Dopadlo to neslavně, poprvé se vyděšeně stáhla a uklidňovala lahví whiskey, napodruhé ji lidi neudrželi a i já jsem ji musel zvedat ze země, heč.
Divákům oplatila pár dobře mířenými direkty, pak poslala vzduchem pusu a kapela prchla z koncertu na divokém východě. Koncert blízko fiasku a ušlapání fanoušků i zpěvačky.
Náladu zachránili islanďané Múm, kteří dávno nejsou tou elektronickou kapelou jako v začátcích. Dneska je to ryze poetistické uskupení, hudba stejně milá jako promyšlená. Němý úžas nad jejich uměním není jen propagačním výkřikem. Chvíle, kdy všichni z kapely hrají totálně odlišné linky a nic nepůsobí nepatřičně, jsou u nich běžné. Nebojí se rozjuchaných popěvků ani post-rockového hřmění na závěr. Dojal se nad nimi i, ehm, Braňuško Jobus.
LET´S GET FUCKING WILD TONIGHT
Přál si zpěvák a kytarista garážové dvojky Japandroids, ten den hráli poslední koncert evropského turné a jejich výzvě porozuměli všichni až na jednoho postaršího rokenrolového odborníka, který se nechal slyšet, že „Toto nie je kapela. Kde je basák?“. Ten nikomu jinému nechyběl, vzhledem k dalšímu erotickému mosh-pitu (poznávací znamení letošního ročníku). Na pódiu stála hradba beden a kapela hrála do roztrhání svůj mix grunge a čehosi jako surf rocku, jak tomu říká Pitchfork, jehož vyvolenými Japandroids jsou. Byť bubeník bušil do bicích jak hluchý do vrat a kytarista se díval všude, jen ne na boty, nemohl jsem se ubránit dojmu, že špinavost je jen make-up. Riffy, jakkoli razantní byly, šly po srsti a vokál zněl ve skočnějších refrénech téměř jako Offspring v devadesátkách, některé táhlé sloky připomněly Dinosaur Jr. a Pavement, hrdiny ještě dřívější.
KRÁL JE NAHÝ
Tu kritickou slinu si neodpustím, na návštěvníky, ne organizátory, ovšem i ti mýtus Pohody jako sjezdu lidí dobré vůle uměle přiživují. Vyvážený program, kde si každý najde to své? Nenechme se vysmát, je to stejně zrádné, jako že je Colours of Ostrava multižánrový festival. Málokdo by asi cestoval např. za Košickou filharmonií a jejich interpretací 27 státních hymen, mor ho. Každý si je poslechne, protože v tu dobu na programu žádná jiná hudba není. Letošní ročník zahltili lidi, pro něž byl headliner Zlatý bažant a kolotoče na kraji areálu. Neznalé hlasy, které tu zmiňuju, zněly dost hlasitě a vypovídaly i o tom, že na Pohodu se jezdí proto, že zkrátka je.
Dokonce ani moderátoři Radia FM, které vysílalo živé vstupy, nevěděli, jestli kapela, kterou zpovídají, už hrála nebo ne. S vystupujícími se mnozí seznamovali až při hláskování jejich názvů z programu, pokud jim to jejich hladina alkoholu dovolila. Další mýtus – skoro straight edge filosofie, dokládaná tím, že se tady neprodává tvrdý alkohol. Většině lidí nedělalo problém přinést si chlast vlastní, což samozřejmě nemusí být nic špatného, trochu zarážející ale je, že s ním vydrželi celé tři dny ve stanovém městečku. „Zas hrajú hudbu, aj včera hráli!“ zaznělo od skupinky, která si s sebou přivezla nafukovací bazének a ten u letiště nechala i po svém odchodu, vedle nafukovacího míče s mašinkou Tomášem, popravených rybářských židlí a závalem svérázně setříděných odpadků. A tihle nebyli jediní. Deziluze pokračuje pokusem o slovenský rekord ve třídění odpadu. Možná se ho podaří zdolat, ovšem jen díky brigádníkům. Zřejmě to takhle funguje i na Rock for People, na kterém jsem nikdy nebyl. Na Pohodě jsem byl teprve podruhé a vede se o ní tolik adorujících řečí, že letošní zkušenost překvapila.
Třeskutým koloritem se stal minimalistický pokřik HOVNO, který se nakažlivě šířil mezi stany a přecházel až do frenetického „hávná!“, kultura sama. Česko-slovenská sounáležitost či skoro mezinárodní peace and love happening? Na „s dovolením“ a „děkuji“ u jednoho z hasičských aut s pitnou vodou reagovali Slováci (dobře, jen tihle) rázně antičehůnovsky a chutě antipražsky. Poslední noc bujarý pokřik I love London z hrdel nepočetných britských návštěvníků umlčelo opět „Hovno“ a „Choďte do piči s Londonom“. Tolik k leitmotivu Pohody - atmosféře rovnosti a tolerance. Aby bylo jasno, služby jsou zde opravdu nadstandardní, Bažant Pohoda JE zajímavý festival, bohužel NENÍ rájem na zemi, jak je většinou prezentován.
Jakýsi Rytmusův maďarónský bratranec v neděli na trenčínském nádraží vyřvával CE-LÉ-ZLE! To zas ne.
Vyšlo ve Full Moonu #3> / 2010.
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.