Pohoda po piči I.

Trenčínská Bažant Pohoda se každoročně pomyslně pře s Colours of Ostrava, kdo má nabitější lajnap. Ale na letisko se nejezdí jen kvůli kapelám. V jistém smyslu je klišé, že Pohoda je v pohodě, ale to, že to ocejchujete, je asi to jediné, co s tím můžete udělat. Tedy ne že by bylo všechno v pořádku. Sešli jsme se u kulatého stolu ve čtyřech, abychom vytáhli lokte a pohled starců i nováčků.

Jak si podle vás stojí Pohoda mezi ostatními festivaly? Mám problém být objektivní, byl jsem devětkrát, takže když tam jsem, musím si lehnout na zem, rozpažit a nejlépe usnout uprostřed festivalu, země, slunce, patos vole, nespím s každým a kdekoliv, je to projev lásky. Deset minut, nová energie. Pohoda má hlavně nepřenositelnou atmosféru, a nemůže ji zkazit ani stádo hyperkokotů, co mají potřebu dominovým efektem řvát “hovno”, společný to jev asi všech česko-slovenských akcí. Bratia.

Davo: Tenhle festival nemůže mít výstižnější název! Přiznávám, že letos se mi na Pohodu snad poprvé moc nechtělo, lineup se mi zdál chudý a představa dvou nocí ve stanu na karimatce mě oblévala studeným potem. Ale jak už člověk stojí na trenčínskom letisku, je to magie. Skvělé místo, ranveje a vedle nich velké travnaté plochy - trumfni to, prašná strusko z Colours. Když navíc patříte mezi pravidelné návštěvníky, snadno už se orientujete mezi jednotlivými pódii a scénami - i když pár překvapení tu letos bylo, taková Európa vypadala úplně jinak a novinkou byla Budiš stage, na které jsem ale viděl jen čtyři holky z Manchesteru, co si říkají Pins a hrají x-tou variaci na Joy Divison a další kytarovky z osmdesátek. Organizátoři navíc festivalové návštěvníky neustále rozmazlují, po splachovacích toaletách (ano, na festivalu!) přibyly letos ve stanovém městečku dřevěné chatky. Lidi na Pohodě mi vždycky přišli nekonfliktní a neagresivní, chtějí se dobře bavit a vypnout. “Hovno” mi letos tolik nevadilo, asi i proto, že jsem se na noc vybavil špunty do uší. Ale ano, je to festivalový mor.

Peter: Pre mňa, tento rok premiérová Pohoda. A nedá sa napísať určite nič iné než, že Pohoda je svojou atmosférou naozaj v pohode. Spojenie hudobnej zložky, ľudí a celkovej organizácie do jedného celku. Očakával som, že Pohoda bude trochu moc "sluníčková", ale nebola. Nálada od ráno do rána, spoznávanie ľudí... Sedíš sám pri stole? Na, daj si pálenku... A potom ľudia pospávajúci na tráve, lavičkách alebo vykalený random týpek v mojom stane, ktorého som vytiahol za nohy. Holt, tesco stany za tri kila sú si velmi podobné. Najviac ma bavilo spoznávanie nových kapiel, na to je Pohoda s nabitým programom a veľkým počtom stagov ako stvorená. Príjemným zistením je, že aj napriek svojej veľkosti (počtom ĺudí aj areálom) som sa necítil ako na megafestivale, ale vďaka celkovej friendly atmosfére ako "doma". Dokonca som sa aj zázrakom vyhol známemu "hovnu". Organizačne zaslúžené superlatívy, od začiatku do konca.

Adam: Je mi fakt milý, že u Pohody nejde při označení „jeden z top EU fesťáků“ o přefouknutou PR bublinu. Jen prostý konstatování faktu. Jezdím od 2012 a každý rok je vidět progres – letošní výskyt splachovacích záchodků, řada checkpointů, u kterých si můžete dát s partou sraz a fakt máte záruku, že se najdete („Hej, je tohle náhodný seskupení barevných tyčí anebo umělecká instalace?“) jsou příjemné. Péče o lidi z médií – bomba. Nulová nasranost, známky únavy, schopnost okamžitě opatřit to či ono, ať už potřebujete klíč od skříňky s vercajkem nebo narazit další sud, protože umíráte žízní. Že velký festival dokáže šlapat takhle efektivně je pro mě jednoduše známkou toho, že se nade vším komplexně a přemýšlí, a přitom se nezapomíná na tolik důležité srdíčko, co se na celkovým feelingu čehokoliv musí vždycky zákonitě podepsat.

Adam už v průběhu festival psal: „Kamo, tento hot-dog je vážně po piči.“ Čech, co vyrostl mezi Slováky a tuhle větu zachytil při zbožném obdivování nekonečného množství CDček ve stánku s merchem, dokonale chápe. Většina jeho krajanů ale bude marně hledat souvislost mezi voňavým debrecínským párkem, trčícím z křupavého ogrilovaného rohlíku, a výrazem, co obsahuje drsnější označení dámského přirození, aniž by přitom myšlenkami zabrousili ke Kamasutře nebo rovnou k pornu. Další jazykové pozoruhodnosti?

Davo: Jako někdo, kdo má na na Slovensku polovinu příbuzenstva, chovám k této zemi a jazyku velkou náklonnost. Slovenština je zvláštně měkká, jemná, takže i nadávka v ní působí spíše vtipně a roztomile než vulgárně a urážlivě. Letos jsem hlavně zaregistroval různé modifikace slova “desítka” při objednávání piva - desina, desinka, desiatka, bírko apod. A rozesmál mě týpek v davu na Die Antwoord, který asi po třech skladbách zahlásil na adresu účinkujících: “Kámo, poviem ti - títo ludia nie sú čistí!”

Peter: Áno bolo zábavné sledovať české reakcie na popiči, ale už som si nejak zvykol. Do festivalového slovníka by som pridal slovo chniapať (čítaj chňjapať), teda chlastat alebo popíjať, z poza stanu sa mi ráno ozývalo: Peter, poď na ranný nachniap.

Adam: Souhlasím s Davem, slovenština dokáže i z toho největšího buráka udělat člověka, se kterým máte chuť hodit řeč, což se o naší mateřštině žel říct nedá. Zní lehce, uhlazeně, nebolí z ní hlava. Je v ní cit, pro který mně osobně přijde, že se Slováci až tak nebojí se trochu víc odhalovat anebo ze sebe vyplodit něco, co by z našeho pohledu mohlo znít jako klišé, ale přitom jde o úplně stejnej projev přirozenosti, jako když vás po špatném jídle bolí břicho. Můj infantilní duch přímo zaplesal u stánku s ovocnými koktejly, kde se obsluha ptá: „Chcietě aj ľadík?“ „Ľadík?“ Párkrát jsem si to slovo vyslovil nahlas, propojil ho s několika rýmovačkami a zamiloval se do něj.

Co headlineři? Tedy pokud pro vás byli headlinery Die Antwoord, absurdní brajgl plný laciných póz, hrubého euro techna, halekaček a lascivních, kurevských tanečků asi nejdivnějšího páru na světě, tedy pokud pro vás byla headlinerkou Björk. Chvíli jsem si musel zvykat na myšlenku, že přijela islandská Jana Kratochvílová, která celý koncert nesundá masku, stejně jako na to, že v jejím případě nejde o klasický koncert, ale o osobitý newageový rituál, bohoslužbu, modlitbou plnou smyčců, mimozemského hlasu, neskutečně naléhavé éterické síly, starých hitů typu Hyperballad nebo Army of Me, ale taky postupně gradujících, zvukově vyhulených nových songů až k finální Mutual Core. Není z téhle planety, ale možná ji miluje nejvíce ze všech. Do čítanek s ní. A záměrně mlčím o Manu Chaovi. Vytěžená kolotočová latina na úrovni kýčovité balkánské dechovky je něco, čím si přátele neudělám a jistě je to otázka názoru, nechci, jdu pryč. Hrát dokola dvě hodiny jednu nepříliš dobře variovanou písničku, to chce odvahu. Uměleckou i pořadatelskou. Ovšem posluchač zjevně dostal, co vyžadoval.

Davo: Letošní Pohoda měla velký problém v tom, že při srovnání s předchozími ročníky se prostě moc nevytáhla s headlinery… nebo jinak řečeno, to největší jméno na plakátu Pohody zdobí i plakát Colours, ostravští ale navíc dokázali přihodit The Cinematic Orchestra krátce před vydáním nové desky a k tomu i současné “trendy” taneční kapely Rudimental a Clean Bandit. Letošní trenčínský lineup tolik nezvonil a byli to hlavně Die Antwoord, kteří pro mě nakonec byli tím nejzajímavějším velkým jménem na seznamu. Ve vzduchu visela otázka, zda se jim v pomyslné kategorii Velký festivalový bizár podaří překonat nezapomenutelný set M.I.A. z roku 2011. A rozhodně se snažili - projekce s ejakulujícími penisy, hodně latexu, Yolandi v podprsence a kratičkých šortkách, rachitický Ninja jen v boxerkách… Na tuhle freakshow se přišly podívat mraky lidí a kdo Die Antwoord znal a věděl, do čeho jde, nemohl být zklamaný. Dvojice doplněná dýdžejem a tanečnicemi hrála hlavně věci z poslední desky Donker Mag, ale došlo i na I Fink U Freeky, Baby´s on Fire a v přídavku na Enter the Ninja. Nebylo té noci většího zážitku než slyšet tisícihlavý dav zpívat: Aj jaj jaj, aj em jór batrflaj. Pátečním headlinerem na druhém největším Orange pódiu byli bezpochyby Einstürzende Neubauten. Pro mě první setkání s Blixou a spol. Pohoda je úžasná v tom, že nabízí tisíce chutí a vůní. Přejdete od jednoho pódia k druhému a máte pocit, že vlastníte klíč k Hvězdné bráně. Támhle hraje dubstep, támhle řežou do kytar tak, až cítíte fyzickou nevolnost (zdravím Japonce Bo Ningen!) a tady se sype železářství a vytváří zlověstná nálada. Když Blixa vstoupil na pódium a hlesl “good evening”, znělo to všelijak, jen ne přívětivě. Vzpomněl jsem si na klíčovou větu z Lynchova Modrého sametu: “Now it´s dark.” Tenhle set přišel v pravou chvíli, aby mě po disko radovánkách FFS na hlavním pódiu vrátil zase zpátky na zem. Hardrockerům Eagles of Death Metal prospělo, že kvůli zdržení na hranicích byl jejich set přesunut z šesté podvečerní na jednu hodinu v noci. Čistá žánrovka bez příkras, poctivě odehrané a se zábavným frontmanem, který si mocně přihýbal z láhve whisky, celou dobu oslovoval pohodové publikum “motherfuckers” a v půlce setu se doznal k tomu, že je zhulený. Eagles měli ze všech kapel na hlavním pódiu, které jsem slyšel, rozhodně nejlepší zvuk.

Peter: Headlineri boli kapitolou samou o sebe. Pre niekoho moc kontroverzní, pre niekoho nie dosť veľký, bla bla... Štvrtok večer, Manu Chao ako jediný headliner, s ktorého tvorbou som oboznámený do väčšej miery. Bohužiaľ prvé sklamanie. Do polovice som sa bavil tak trochu z nostalgie, ale ok, keď sme sa za pol hodiny vrátili a počuli štvrtý krát to isté, tak som si myslel, že som vypil priveľa vodnatej desiatky. Ale dav si stále išiel svoje... zbytočne natiahnutý set skazil celkový dojem. Manu Chao by som si vychutnal viac asi pár rokov dozadu... Die Antwoord, najkontroverznejšie meno ročníka. Rozhodne však zjav poslednej doby, ktorý sa stal už tak trochu fenoménom. Kto toto vystúpenie odignoroval, môže ľutovať. Niesom fanúšikom tejto hudby, ale Die Antwoord vedia spraviť party, a to sa im nedá uprieť. Videli sme spojenie blázniveho DJe, ešte bláznivejšieho Ninju, a Yolandy ako nejakej femme fatal. Všetko doplnené o vulgárne vtipné projekcie sa spojilo do dobrej šou, zazneli najväčšie pecky a pri Enter the Ninja dav šalel. Headliner, ktorý naplnil očakávanie. Potom Björk. Síce legenda, ktorú si teraz môžem vyškrtnúť zo zoznamu, no jej vystúpenie sa neda charakterizovať inak než dobré, ale nefestivalové. Asi niesom dosť hudobný snob, aby som ju počastoval, že bola popiči. Na pódiu sa objavila islandská diva v maske, ktorú nedala dole, s celým orchestrovým ansámblom. Prvá časť bola uspávacia so songami z novej dosky a postupne gradujúca do rozbehnutého finále s ohňovou šou a ohňostrojmi pri západe slnka. Samozrejme znovu spojené s projekciou, ktorá dobre dopĺňala hudobnú stránku. Koncert mal emóciu aj vizuál, ale viac by som Björk ocenil v intímnejšom prostredí koncertnej sály než na záver trojdňového festivalu.

Adam: Headlineři mě dostanou jen výjimečně. Buďto jde o věci s téměř nulovou hodnotou, co působí, že jdou lidem na ruku, zatímco druhý extrém bývá z mého pohledu umělecky překombinovaný. Die Antword jsem neviděl, Björk mi zvládla předat svojí esenci během čtyř písniček (neříkám, že je to špatně, jen se mi netrefila do momentálního rozpoložení), no a o Manu Chao už byla řeč. Příjemně překvapili Einstűrzende Neubauten, kam jsem zdrhnul doufaje, že smažu mírné rozčarování z show léty zbožňovaného Beardymana. Na Blixovi je znát, že „rostl“ po boku Cavea a že je to tak trochu stejný maniak, co se elegantně, jako upír ve smokingu, snaží navodit uhlazený dojem, ale ve skutečnosti v něm někde dřímá bestie. Silná věc.

pokračování co nevidět