Prázdniny ve Filmovém Hradišti II. – „Já nejsem Petr Kellner.”

Chtělo by se říci, že počasí letos LFŠ přeje, ale mnohem přesnější by bylo podtrhnout slovo letní v jejím názvu. Teploty v brzkém odpoledni se šroubují nad třicet stupňů a slunce se vší silou opírá do nevyspalých těl festivalových návštěvníků. To si následně občas vybere svou daň, kdy například při projekci Murnauova snímku Strašidelný zámek rychlý pohled do sálu prozradí, že kombinaci pohodlných sedaček, klimatizovaného prostoru a poklidného hudebního doprovodu podlehla nezanedbatelná část publika. Příběh odehrávající se v pevně ohraničeném čase, prostoru i skupině postav nechá vzpomenout na klasický střih britských detektivek a celý film je rozplétáním odpovědi na otázku: Kdo je tady vrah? Film doprovázela živě skupina Vyjakomy, jejímu projevu dominovalo výrazné použití typicky synťákových zvuků, o něž byla z větší části opřena rytmika hudebního doprovodu.

V programu získala své místo také virtuální realita, jíž je věnována část objektu Reduty. Diváci mají možnost vybírat ze čtrnácti snímků. Jen loňský rok přinesl zvýšenou pozornost festivalového publika na věhlasných přehlídkách, odkud si tituly Bloodless, Proxima nebo Melita odnesly nejedno ocenění. Bloodless dává nahlédnout do míst, kde si ukájí své potřeby američtí vojáci sloužící na jedné z mnoha vojenských základen rozesetých po Jižní Korei a s tím související kriminalita, která se nevyhýbá ani těmto místům. Intenzivní noirová atmosféra je posílena právě technologií virtuální reality a diváka velmi rychle pohltí neveselé prostředí zapomenutých koutů země i událostí, o nichž nikdo nechce mluvit, natož je vyšetřovat. Moment, kdy technologie otevírá dveře a ukazuje, že se nejedná jen o módní výstřelek nebo slepou uličku vývoje, ale o svébytnou platformu.

Jedním z hostů letošní Filmovky je Mike Leigh. Začít tedy s jeho ceněným snímkem Nahý je na místě, i proto, že v kině sedí sám režisér. Žánrově je film těžce uchopitelný, Leighova cyklická metoda zkoušení, opakování a totálního sžití herců s rolí zde vytváří dokonalý portrét sžíravého, potulného, filozofujícího intelektuála a společnosti kolem něj. Óda na noční Londýn, nomádství, šedivé životy nižší střední třídy, citové deficity a systém, co šlape po lidech. Protagonista je možná neřízenou střelou, za zdáním cynické existence je ale přece nakonec více lidský než mnoho jiných. Rozhodně však není ve svém okolí jediným nihilistou. Nikdo není bez poskvrny, depresivní vyznění ale vyvažuje jakási zuřivá touha žít, i když to znamená kopat kolem sebe. Občas trochu naprázdno, arogance a cynismus je ale nutným obranným mechanismem.

Sokratovské dialogy s nočním hlídačem (hlídám prázdný prostor) stojí na pomezí hluboké reflexe a absurdity. Střídá je komorní, zvrácené bytové drama, kde se ukazuje nahota a prázdnota vzájemných vztahů, nakonec se ale vynoří i stopy lidství. Terminologicky vzato, kitchen sink drama. Film je sice civilní, ale vskutku nahý, syrový, i když s občasnými záblesky naděje. Následný výskyt režiséra v instituci tajemného Konibaru snad ilustruje jeho chuť poznávat autentická, skutečná prostředí. O tom ještě bude řeč.

Ve Sportovní hale je cítit sport. Což v tropickém klimatu znamená mnoho. Diváky sem navečer přivádí Odborný dohled nad výkladem snu od Pavla Göbla. Kde ale předcházející Odborný dohled nad východem Slunce stavěl jakýsi příběh ještě v mezích koherence, tam je nový film roztříštěnější. Anotace narativ stavěla kolem příběhu tří kamarádů, pomsty, i chuti na pivo, která žene celý děj dopředu. Dohled je ve skutečnosti spíše trochu chaotickým, pábitelským sledem scén, freskou, kde na sebe hlavní pozornost beztak strhává postava Muzikanta – Vratislava Brabence. Duhová atmosféra tří důchodců spojených vězením i přátelstvím a postavou jejich společné ženy. Pivní hippies z česko-německého pohraničí. Poetika filmu se nicméně časem vyčerpává a Brabencovy zamyšleně, dramaticky pronášené repliky mnoho neříkají, schází kostra. Dohled je tak poněkud zmateně kroužícím kaleidoskopem. Recykluje již natočenou látku, ale příliš ji neposouvá, byť má silnou atmosféru.

Ale člověk není na Filmovce živ jen filmem a poznávání místního koloritu, kouzelných a někdy až bizarních postaviček a jedinečných míst, které Slovácko nabízí, je pevnou součástí pohybu po městě. Jedním z těchto čarovných míst je také prostor zvaný Konibar útulně usazený v místě bývalého koňského výseku, kde vládne srdečná vdova po panu majiteli, která s láskou rozlévá víno místním štamgastům a to v spartánských podmínkách. Když dojdou vhodné skleničky, tak dostanete až po okraj naplněné stachanovské trojdecky a nezaplatíte ani třicet korun. K tomu na kytaru hraje správňák Karel a zpěvák Dušan s nehynoucím zápalem a patrně zcela náhodně zpívá úryvky místních písní. A aby toho nebylo málo, tak hned poté, co se nám podařilo vyprostit z Dušanova sevření, přispěchal taktéž citelně podnapilý Josef a půl hodinu se mi snažil vnutit myšlenku, že jsem Petr Kellner a měl bych mu poslat minimálně pět miliónů, protože pro mě to přece nic není. Jeho číslo účtu samozřejmě mám. Je dobře, že místa jako Konibar mají stále náruč otevřenou!