Preaching the Blues (and all that jazz) #4

Dneska budu tahát esa z rukávu druhé ruky.

Když se řekne Panda Bear, vybavím si Pavla Klusáka v oranžových kalhotách ve foyer Divadla Archa. Klíčová a oceňovaná sólová deska Person Pitch (2007) mě minula, a stejnětak mě minula většina tvorby Animal Collective; paradoxně písničky, které mám ráda (třeba Street Flash nebo Summertime Clothes), považuju za zvukově a aranžérsky geniální. Jinak ale Animal Collective pohříchu nesnáším. Panda Bear teď vydal nové EP Mr. Noah (pojmenované pravděpodobně podle svého civilního jména Noah Benjamin Lennox) a čtyři tracky nabízejí podobnou estetiku, o které mluvím při Street Flash - akorát si z toho už nikdo nesedne na zadek, ježto je rok 2014. Nemá to celé ani dvacet minut, berte.

Další kapelou, na kterou nemám buňky ani koule, jsou Einstürzende Neubauten. "Kapela toho chlápka z reklamy na dům a zahradu, co dělá takové to lalala" přístup, přeháním jen trochu. Starý track Armenia je ovšem v mojí TOPX a docela mě bavila poslední Alles wieder offen (2007), a když teď poslouchám novinku Lament, řikám si, sákra fix. Je to víc performance, takže pouštět si to na laptopu a listovat přitom webem Has it leaked? asi není způsob, jak z toho vytřískat maximum, ale jsou tam momenty, které vás naprosto konsternují. Blixa a spol. naživo taky v klubu Retro, kde jsem naposledy byla na Johnu Mayallovi blahé paměti kariéry v LN a už by mě tam nikdo nedostal ani párkem z koní.

Ben Frost vydává novou desku! Je to vlastně jen EP, navíc remixy, ale! Šahají mu na to mj. Kangding Ray, HTRK nebo Evian Christ, a mix Venter posledně jmenovaného pustila komunita z ložnice ven o necelý měsíc před datem vydání. A zní to supr. Bude se to jmenovat V A R I A N T.

Schválně jsem se nepodívala, kolik desek letos vydal Robert Pollard (Guided by Voices), a kolik z nich pod hlavičkou Circus Devils. Ale Escape je letos kupodivu první. Takže je zarážející, že zní naprosto stejně jako všechny minulé! Oproti jiným polaroidovým lo-fi materiálům jsou Circus Devils trochu temnější, hlubší, občas jako by to zpíval Johnny Cash, což je skoro jistě nemožné, ale celistvý výsledek (ne)snažení docení už jen ti nejvěrnější. Masochistům doporučuju ještě sólovky Todda Tobiase, a co se týče Circus Devils pro začátečníky, nikdo nic nepokazí, když si pustí Ringworm Interiors z roku 2001. Anebo debut Murder City Devils.

Vždycky jsem si pletla kapely TV on the Radio a tu druhou. Eh... Jo, Bloc Party. Což dobře ilustruje můj vztah k oběma. TV on the Radio nedávno v rámci propagace nové desky Seeds vydali singl Happy Idiot, což je dobrý trik, jak připoutat pozornost lidí jako já (přirozeně podezřívavých a se slabostí pro slovo idiot). A není všechno zlato, co nevidím třpytit se. Není to skladba ani deska roku, ale jedno se jim upřít nedá: zdá se, že vybalancovali kvalitní produkci a hudební lehkost. "Samozřejmě že skládáme hity." Veskrze náhodou jsem celé desce dala ještě šanci a našla poklad - tracky jako Quartz, Careful You nebo jednoduchý, ale absolutně funkční Lazzeray) jsou vážně hity.

Jelikož ablum Manipulator překvapilo, přisála jsem se na Scrape Sound na cestě do Drážďan na koncert Ty Segalla. Už jsem v Beatpolu jako doma. Překvapila mě cena lístku (€22) a překvapilo mě, že je tam bylo víc lidí než na Swans, jinak mě ale nic nepřekvapilo. (No... možná nějaké detaily jako overall hlavního hudebníka, ale to předbíhám.) Po slaboduché předkapele a proslovu pseudokovboje s chlupatým břichem nastoupili... hipíci! Nevím, co jsem si myslela. Zatímco ve studiu je zvuk víc garáž, tady to byla psychedelie vs. glam jako vyšito. Byla to legrace, bylo to na solar, byl kotel, Scrape Sound už sepisovali smlouvu, ale přehmátla jsem se jako už dlouho ne!