Příchozí (Denis Villeneuve)

Až doma jsem zjistila, že jsem si rozkousala tvář. Šla jsem na velké americké sci-fi: bude se střílet, všichni budou chytří jak hodinky, budou sypat vtipné hlášky, zlouni budou pořádně pitomí a zlí, ale dobro zvítězí, a na závěr nad znovu sjednocenými národy vítězně zavlaje americká vlajka. Po letech jsem si koupila popcorn a polovinu snědla ještě před úvodními titulky. Den nezávislosti se ale nekonal. Nic z toho všeho nechybělo, ale všechno bylo trochu jinak.

Připravím vás takhle možná o překvapení, ale Příchozí má u vás šanci, i pokud máte ze sci-fi normálně kopřivku. Poprvé jsem na film narazila na překladatelském fóru, což ani pro mě není úplně obvyklý filmový portál. Hlavní hrdinkou filmu je totiž lingvistka. Všechny ostatní postavy, včetně mimozemšťanů, tu hrají vedlejší roli. Koho by to napadlo, že základním problémem, na kterém můžeme celý film postavit, je prostá komunikace.

Postava Louise je, jako obyčejně, nejlepší z nejlepších, a i její uvedení do děje připomíná klasicky rozehranou hru, kdy chytré hlavy vyjednávají o tom, co je a co není možné, abychom zachránili svět. Jako univerzitní profesorka přitom vykládá o portugalštině, vyzná se v sanskrtu, je odbornicí i na perštinu a posléze se ukáže, že umí ucházejícím způsobem konsekutivně přetlumočit čínštinu. Nemusím asi vysvětlovat, proč je tak široký záběr nepravděpodobný. Navíc je velký rozdíl mezi lingvistou a překladatelem. Pokud Miroslav Pošta, náš dobrý překladatel, ovládá švédštinu a angličtinu a hrabe se v sanskrtu a japonštině, neznamená to, že by byl schopný jazyk syntetizovat a analyzovat přitom jeho vznik. Jestliže má být Louise teoretická a komparativní lingvistka, těžko se dá uvěřit tomu, že bude zároveň schopná jazyk prakticky použít.

V rámci snahy o uvěřitelnost se film neodehrává během několika dnů, ale uběhne dobře měsíc, než se americký tým někam posune. Ve skutečnosti by za půl roku byli rádi, kdyby si s vesmírnou návštěvou mohli říct ahoj. První vedlejší postavou je Ian, kterého scénář degraduje na naprostého „foila“, doplněk v podobě teoretického fyzika, který všechny svoje otázky shrne v první scéně a dál už plní jen funkci Louisina asistenta. Postava plukovníka zase působí jako koordinátor děje, když předává rozkazy shora a informuje o dění venku.

Američané jsou totiž v táboře od zbytku světa izolovaní, zaměření jen na svou misi a kousek od nich se vznáší tajemná „kapsle“. Vesmírná loď vypadá jako tisíckrát zvětšený černý oblázek a kolem ní se po zelené pláni valí bílé mraky přetékající horské hřebeny Montany. Ke krásnému obrazu patří i krásná hudba: kromě smyčců Maxe Richtera, které doprovázejí emoce, je tu hudba Jóhanna Jóhanssona. Jóhansoon není klasický orchestralista, ale autor experimentální nové hudby. Využívá neobvyklé a hravé zvuky, které někdy připomenou velrybí zpěv, jindy otvírání vrat do Mordoru. Když se všechny tyto prvky sečtou, vytvoří komorní, téměř zenový film. Záběry se drží čistých linií: pozorujeme hladkou hladinu jezera, čistý povrch lodě nebo procházíme minimalistickým prostředím základního tábora. Jediné speciální přístroje, které tým používá, jsou počítačové programy k simulaci a lingvistické analýze. Ve filmu není nic navíc, nezahlcuje diváka ničím nepotřebným a soustředí příběh na jediný cíl: rozluštit jazyk. Z lingvistiky se najednou stává znalost pro superhrdinku a svět zachraňuje, v podstatě, samotná Luise.

Přes originalitu filmu, který se od velkých sci-fi filmů distancuje, tak pořád najdete dost nesmyslů typických pro podobné produkce, které můžete snadno zpochybnit. Film nejvíc připomene Contact s Jodie Foster, kdy celá váha ležela také na jediné hlavní hrdince. A podobně jako jsem nevěřila lásce mezi Foster a McConaugheym, těžko uvěřím na vášeň mezi Amy Adams a Jeremy Rennerem. V příběhu na ni jednoduše není čas a pár krátkých romantických vět mě nepřesvědčí a jsou spíš úlitbou formátu. Co takhle romantického partnera ve filmu vůbec nemít? Jsem ale schopná filmu všechny nepravděpodobnosti odpustit výměnou za celé vyprávění. Film nabízí zamyšlení nad psychologií jazyka, jeho vlivem na naše vnímání světa a života a v druhém plánu i zamyšlení nad lidským osudem a tím, co má nebo nemá cenu. Lehce obrací jedno ze zásadních paradigmat našeho vnímání, které teď chápeme jako výlučné a jediné možné. Naše vnímání je přitom i základem teorie generačních cyklů, které ve svém důsledku zabraňují linearitě lidského vývoje a způsobují stálý návrat lidstva na samý začátek. Jako stálé objevování Ameriky nebo opakované učení se věcem od základů. Kromě solidní filozofické inspirace se filmu daří nesklouznout ke sladkobolu. Nemusela jsem se tak schovávat pod sedačky, abych přetrpěla osobní příběh hlavní postavy.

Závěr filmu nepřináší žádné fanfáry. Chytrá konstrukce příběhu, která dost možná vznikla až ve střižně, udrží napětí až do konce. Film se ale uzavírá v tichu, které se v našem případě přeneslo i na publikum, a jen pomalu jsme se plížili ze sálu ven. Už jsem prozradila dost a nejsem fanoušek spoilerů. Ale pokud chcete být chytřejší než ostatní v sále, sledujte strop.