Punk je lidová hudba!

Album rivermudtwilight trojice Les Triaboliques stojí mimo kategorie. Blues-folkové základy vytrvale narušují nájezdy world music a trio starých kámošů hraje s doslova ďábelským entusiasmem. Album vůbec nezní jako nahrávka trojice zasloužilých anglických gentlemanů, spíš jako kdyby se z prachu bavlněných polí někde v Mississippi vynořila z bezčasí kapela, která se současným zvukem nahrála prastarou hudbu ovlivněnou africkými kořeny nebo řízným tex-mex stylem. Punkové veterány známe z mnoha různých sdružení, naposledy se k nám podíval Justin Adams, před pár lety coby pravá ruka Roberta Planta a loni na festivalu Respect spolu s griotským básníkem Juldehem Camarou. Dalšími členy Les Triaboliques jsou jedni ze zakladatelů veletrhu WOMEX: Ben Mandelson (dříve například Magazine nebo 3 Mustaphas 3) a hlavně Lu Edmonds, bývalý člen The Damned, kterého v současnosti najdeme mimo jiné v sestavě živoucích anglických legend The Mekons, ale třeba taky v Public Image Ltd. Johna Lydona.

Čím to je, že bývalí punkeři hrají world music nebo různé „autentické“ žánry a často i lidovou hudbu?
Nemůžu vysvětlit, proč to dělají ostatní, dokonce pro mě samotného je velmi složité vysvětlit, proč dělám to, co dělám... Každopádně kdo řekl, že punk není formou lidové hudby? Protože lidé (folk) mohou hrát jak punk, tak folk, aniž by potřebovali nějakou kvalifikaci. Aniž by byli vychováváni, trénováni, organizováni nebo kontrolováni. V podstatě když o tom přemýšlíš, tak můžeš vidět, že pravda je opačná: punk rock má stejně ostré hrany jako autentická lidová hudba. Každý, kdo chce oddělovat tyto dvě věci, tak možná ztratil (anebo nikdy neznal) podstatu punku nebo folku. A možná jen hledá bezpečné místo pro svůj potlučený smysl identity...

Jak jste se k takovéto hudbě dostal vy? Justin Adams, kolega z Les Triaboliques, vyrůstal v Egyptě, ten to měl z první ruky a v našem rozhovoru o tom taky mluvil…
V roce 1980 mi Ben Mandelson (také hraje v Les Triaboliques) udělal hodně skvělých kazetových kompilací, právě jemu děkuji za všechno. Vyrůstal jsem na různých místech, podobně jako Justin, zdaleka ne jenom v Anglii. Myslím, že by hudba měla šokovat a vyvolávat pocity, jako když přistáváš na nové planetě. Já jsem vždycky chtěl poznat, jak zní hudba z jiných světů. World music je podle mě nejblíže k hudbě z Marsu. Tady to máš a běž poslouchat.

Vaše album rivermudtwilight působí, jako by se po letech potkali staří přátelé...
To je přesné. Jsme staří přátelé a užíváme si to. Všechno ostatní může jít do pekla.

Vycházíte z akustické tradice, z blues a taky z anglického folku. K těmto žánrům se v posledních letech stále více obrací současná mladá generace hudebníků, kteří vydávají či propagují svou hudbu prostřednictvím internetu. Využíváte internet podobně?
Já sleduji internet od roku 1987, když byl JANET (Joint Academic Ketwork) a poté jsem používal WAIS a SUNET, což byly úplně první vyhledávače. Teď je hudba všude a kapely to podporuje, ale zároveň je to také skrývá. Na této planetě žije sedm miliard lidí a přinejmenším poslední dva či tři roky to vypadá, jako by všichni dělali hudbu, jako by každý vydal desku. Když si lidé chtějí poslechnout nějakou jinou nebo neznámou hudbu (což je tedy samozřejmě skvělé), je to ohromně snadné. Před třiceti lety jsme měli opačný problém, nešlo najít nebo objevit hudbu jinak než skrze přátele nebo rádia (dobrá byla krátkovlnná rádia nebo pirátské stanice v hlavních městech). Také jsme nemohli být známí jako kapela, protože jsme byli pro byznys moc malí, a tím pádem nezajímaví. Internet nic neřeší, jen způsobuje víc chaosu. Ale to nevadí, naopak je to dobře. Je třeba způsobit chaosu co nejvíc předtím, než se budeme všichni vracet na stejnou úroveň svobody, kterou jsme měli před internetem. Každopádně lidé by měli podporovat hudbu tváří v tvář a chodit na koncerty. To je to, na čem záleží!

To je pravda, kapel je strašná spousta, ostatně vy hrajete v poslední době hned v několika: The Mekons, P.I.L., Les Triaboliques, The Blue Blokes 3 a taky s Billy Braggem. Ptát se vás, zda-li je to ještě zábava, asi nemá smysl, že? Nehlásí se únava?
Samozřejmě je to těžká práce. A já opravdu nehraju pro zábavu. Hraju, protože musím, a když to nebudu dělat, tak vůbec nevím, co se mi může stát. Tedy myslím vnitřně. Mám z toho dobrý pocit, to ano... Publikum nám vždycky vrací něco zpět, vždy dostáváme energii a právě to mě nutí pořád se zlepšovat. Tak to chodí.

Váš hudební životopis vypadá jako encyklopedie alternativního rocku – The Damned, The Mekons, Billy Bragg, Public Image Ltd. nebo Ya-tha. Kde to bylo nejlepší?
Vždycky se dívám jen dopředu. Navíc Mekons stále pokračují a s Public Image Ltd. teď také občas hrajeme...

To mě zajímá. Nedávno se uskutečnil comeback, koncerty byly přijaté skvěle. Na rozdíl od valné většiny vzpomínkových show Sex Pistols. Viděl jsem je v roce 1996 a bylo to příšerné. Jaké to je stát zase na pódiu s Johnem Lydonem?
Pro něj jsou Sex Pistols sotva pět procent jeho hudební produkce. Být součástí Public Image Ltd. je dvacetkrát víc, než když hrajete se Sex Pistols. Je skvělé být součástí podniku spolu s ním. Je to výborný zpěvák a velmi zajímavě uvažující člověk, unikát. Navíc jsou tam Bruce a Scott (Bruce Smith a Scott Firth – současní členové Public Image Ltd.), celá naše crew, což jsou skvělí lidé a skuteční odborníci. Dohromady vytváříme seriózní a zábavnou show. Každý, kdo viděl Sex Pistols, by měl hned zapomenout a přijít se podívat na Public Image Ltd.

Patříte k zakladatelům hudebního festivalu a veletrhu WOMEX. Cítíte hrdost či uspokojení z toho, že jste stál na začátku toho, kdy západní publikum poznávalo hudební taje třetího světa? Jak je na tom WOMEX teď?
Je přirozené, že lidé kolem festivalu WOMEX stárnou. Otázka by měla směřovat na mladé lidi, kteří přicházejí a dodávají tu bezpodmínečnou energii k rozvoji world music. Ve world music nejsou žádné hranice, jediné, o co jde, je ignorance. Když lidé chtějí hrát jen punk a říkají, že tenhleten folk je jiný, divný nebo špatný, tak mají zacpané uši. A je jasné, že ten výsledek nebo vliv nebude tak pozitivní, jako se to stalo v případě punkové vlny v roce 1977. Ta dokázala prosadit hudbu jinak, vymanit ji z mainstreamu a najít nové obzory, nová místa a možnosti otevřít se. Asi tolik k tomu poznávání... Ani po všech těch letech to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát...

Co vy v současnosti?
Já dělám to, co dělám, a když to udělá radost i jiným, tak je to jedině dobře a já jsem šťastný. Když ne, musím najít další místa, kde hrát. Nové kapely, nová alba. Poslední deska, kterou jsem teď dodělal, je album The Mekons Ancient & Modern, které vyjde v roce 2011. Budeme na jeho podporu hrát v Americe a snad i v Evropě, počítám někdy na podzim příštího roku. Mám tuhle desku velmi rád, nahrávat se začalo po hotelech jen s laptopem, v garážích jsme nahrávali bicí a ve studiu jsme byli jenom kvůli zpěvům a výslednému mixu. Bez koncertů vlastně zatím vůbec nevím, jak ty písně budou znít, těším se na překvapení, baví mě to. Nemyslet na to, co děláš, znamená být vždycky překvapen...