Rejžák #10: Soundcloud edition

Další týden, další várka aktuálních singlů a písní, které uvízly v kolektivním sítu našich Rejžáků. Shodou okolností jde vesměs o skladby, ke kterým v době psaní neexistoval vizuální doprovod, lovilo se tedy výhradně na SoundCloudu. Nečekejte ale žádné výlety do hlubokých zákoutí této bezedné studnice nové hudby. S výjimkou pale&coy se v onom sítu ocitli samí lidé, kteří už přece jen mají něco za sebou.

Hodnocení je na škále 1 - 5. Čím větší číslo, tím lepší hodnocení. Nula je pak výrazem naprostého nezájmu či přímo odmítnutí ze strany dotyčného hodnotitele.

1) DJ Shadow: Nobody Speaks (feat. Run the Jewels)

karl: Žít ve stínu jednoho z klíčových alb posledního čtvrtstoletí je fakt těžký, nicméně DJ Shadow poctivě pracuje na tom, aby svoji pověst autora geniálního Entroducing... podkopal sérií vyloženě nepovedených desek a projektů. Tenhle singl bohužel nenaznačuje, že by se z bídy mohl nějak vyhrabat - Run The Jewels dělají, co můžou, ale beat je tak vetchý, že by vlastně mohli rapovat do metronomu a vyšlo by to asi na stejno. (2)

lenka m: Naštvaná proměnlivá básnička. Mám ráda proměnlivé věci, které udrží mojí rozsekanou pozornost. O jeho minulosti a budoucnosti nemám tušení, asi má kliku. (4)

blueskin: Nevím proč, ale evokuje mi to sklepní scénu z Pulp Fiction, případně některé scény ze Seidlova dokumentu Ve sklepě. Text nechápu ani po několikerém přečtení, hudebně mě to nikterak neuráží, ale ani nečiní nadchnutým. Má-li to být ale nový směr, který se DJ Shadow hodlá ubírat, pak nejsem proti. (3)

maxim: Tuším, kam tímhle DJ Shadow směřoval, jen je to produkčně nedotažené. Chytrácké kecy… Jako by holka, kterou jsem miloval, najednou mluvila jinou řečí, já ji tolik chtěl, ale zároveň jsme už oba mluvili na někoho jiného. (2)

jakub: Nebejt Rejžáku, Run The Jewels jsou to jediný, co mě dneska nutí DJ Shadowa poslouchat. Bohužel nemůžu říct, že by mě zrovna v tomhle případě Rejžák pomáhal zbavovat se předsudků. Neurážlivá, ale totálně zbytečná věc, ze který si beru jediný - DJ Shadow má hodný kamarády. (2)

2) Fear Of Men: Trauma

karl: Každý máme nějaký trauma, že jo. Já se třeba smrtelně děsím smutných klaunů. Jesse z Fear of Men ale svoje trauma dokáže přetavit do nebesky znějícího indie popu. Nemám výhrad. (4)

jakub: To zní jako něco, z čeho budou jurodiví na Newmusic. Hezká odrhovačka, jen co je pravda, akorát už sem jí v různých obměnách (tentokrát teda gothic pop?) slyšel tak tisíckrát. Líbí se mi, že jsou z Brightonu, co si ho pamatuju, je hezky melancholickej. Ty jo, The Pipettes vlastně byli taky z Brightonu! Ale kdo si dneska pamatuje hezkej indie pop z roku 2006, že jo. (2)

maxim: Snad že mi tam chybí více bordelu na začátku poslední třetiny. Tam by jí ten noise mohl servat šaty, pak kůži, pak všechny kosti, aby si to všechno v závěru zase oblíkla. Mám rád každou bolest, která je nemocná, jen tahle je churavá jen málo. Pěkně obyčejné, ehm. (2)

blueskin: Souhlasím, že tomu chybí víc bordelu. Když jsem kdysi prodával cédéčka, měl můj šéf ve zvyku vychvalovat určité desky slovy „taková příjemná hudba“. Od té doby je pro mě „taková příjemná hudba“ synonymem strašné nudy. (2)

lenka m: Slovo trauma jsem schopná slyšet jen párkrát, aniž by pro mě ztratilo svůj význam. Asi jako když mi někdo bude cpát, že má depku. Slečna zní jako umírající labuť a já jí doporučuji pořídit si psychologický slovník a něco se sebou dělat. (1)

3) pale&coy: Hibernate (Gruzo remix)

karl: Díky svému debutu u mě pale&coy zatím vede v kategorii objev roku a Hibernate je prvotřnídní hit. Snad že mám rád originál, tak mě remix od Gruza zase moc nebaví. Ten upgrade divnosti mi na track, který je postavený na intimitě, úplně nesedí. Sluší se dodat, že bez vokálu funguje remix mnohem líp. (3)

blueskin: Remix přijatelnější originálu, pořád je to pro mě ale z kategorie „nothing to write home about“. Snad kdybych to slyšel v nějakém instrumentálním djském setu. Takhle z toho ale pořád prosvítá ten šílený amatérismus splitka These Days / Pale Foxes. Sorry, Karle, takhle si ale objev nepředstavuju! (2)

lenka m: Ježiši, to je falešný, to je hrozně, hrozně falešný! A co to R? Angličtina nemá R! Je tohle nějaký náš výstavní produkt? Ježišimarja, naučte se hrát na nějaké normální nástroje a nedělejte hudbu, když nemáte hudební sluch. Nemusíte být všichni umělci, můžete třeba chodit běhat do Stromovky a kupovat si fit náramky. (0)

maxim: Rated R? Pro mě přitažlivější než originál, zastřenější, zamumlanější, což neříkám, že je definice hudby. Ale remix dobrej. Do Stromovky bych si šel zaběhat na finger food festival. Rated H (jako hibernate). (3)

jakub: A já myslel, že se počet typů ženskýho zpěvu, co nemůžu vystát, ustálí na padesáti šesti. To není misogynie, vážně ne. Nevím, co je Gruzo, a jestli je pale&coy objev roku, tak super, aspoň udělám radost mýmu kamarádovi Michalovi. Hraje v Gang Ala Basta a bojí se, jestli je dneska ještě vůbec někdo zvědavej na jejich novou desku. (1)

4) The Invisible: So Well (feat. Jessie Ware)

blueskin: S Jessie to mám jako na houpačce a v téhle skladbě se nechávám s chutí vynést tak vysoko, jak jsem s ní snad ještě nebyl. Jasně, je to trochu easy, zároveň je v tom ale jistá naléhavost a osudovost, která mi připomíná, jak jsem v úžasném filmu Me Without You poprvé uslyšel skladbu Body Talk od Imagination. Minimálně od té doby mám pro tenhle druh popu ukrutnou slabost! (4)

karl: U Jessie Ware si vždycky vzpomenu na čarokrásný závěs do okna. Stál nejspíš spoustu peněz, nese všechny správné estetické znaky, ale pořád je to jen závěs do okna, kterýho si moc nevšímáte. Tady mi ale její ornamentální nicota zase tak nevadí, The Invisible patří do stejné kategorie nenucenosti a společnými silami vytáhli tenhle track k něčemu magickému. (4)

jakub: Co to tu dneska máme, poslechový večírek novinek z devadesátek? Co na to říct? Josef Sedloň, ten by věděl. Ninja Tune, no jasně! Dobrý večer, přátelé. Pustíme si řádně atmosférický track z labelu Ninja Tune. Ten v roce 1991 založili DJové Matt Black a Jonathan More, kteří jako hudebníci spolupracují pod hlavičkou... cheche! (1)

lenka m: Ano, na Jessie Ware jsem byla naživo. A pořád nevím. Přenechávám těm, kteří jsou z šeptání do šumu nadšení. (1)

maxim: Neslyším ani šeptání, ani šum. Možná záclonku. Je to všechno falešné jako witchhouseová hra na obývák a letmé prcání v ložnici. Nevěřím tomu ani notu, ani slovo. Easy come, easy go. No. (0)

5) 65daysofstatic: Supermoon

karl: Užitková hudba. Napadá mě u toho film, koukám, že je to spíš počítačová hra, ale to už vlastně dneska vyjde nastejno. Pro mě tuplem. Stejně bych u obojího usnul po třech minutách. (1)

jakub: Čtu, že nám No Man´s Sky, kde tohle uslyšíme, „otevře dveře k nekonečným vesmírným dálavám“. Dobře. Tohle se mě stejně netýká, já hraju akorát Fifu 98. Poprosil bych otevřít radši ty zelený dvířka, jak o nich zpíval Jim Lowe. (1)

maxim: Mami, nepotřebuješ skočit na poštu? Už dlouho sem nestál v debilní frontě a nečekal, až někdo olízne obálku a spolkne známku. (Po cestě si koupím drogy.) (1)

blueskin: Kdo nemá rád postrock, nemá rád lidi! To je tak asi všechno, co můžu k týhle lítací nádheře a komentářům mých spolurejžáků říct. (4)