Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 11.07.2014
Festival Boskovice se stal mezi alternativci za posledních dvacet dva let legendárním. Koncerty, divadlem, filmovým promítáním nebo výstavami se Unijazz snaží nejen zachránit židovskou čtvrť v Boskovicích, ale také předvést to nejlepší a nejzajímavější z nezávislé scény napříč žánry.
Akce každoročně začíná ve čtvrtek, a to velmi zvolna. Na rozdíl od jiných hektických festivalů dává prvním návštěvníkům prostor k nadechnutí a přirozenému etablování se do života města. To je totiž s festivalem neodmyslitelně a logicky spojeno. Jestliže má být jednou z hlavních náplní záchrana židovské čtvrti, je jen přirozené, že tato část bude lidem představena a zapojena do dění festivalu.
Jedním z prvních koncertů tak bylo vystoupení dua Bellevue v Synagoze. Jan Chaluš (akustická kytara, zpěv) a Jan Jirucha (trombon) svým decentním vystoupením dokonale pasovali do atmosféry prostoru. Jednalo se z větší části o zhudebněné dílo Juliana Tuwina, jehož básně o květinách, stromech a zvířatech Chaluše natolik fascinovaly, že se rozhodl s nimi pracovat. Jemná hra kytary by po pár minutách mohla být nudná, stereotypní, a tak dokonalým nápadem je doplnění o mnohdy velmi burácivý zvuk trombonu. Ten utváří vzlety a pády celého koncertu, Jirucha je mistr oboru. Famózní byla píseň Růže, kdy jste se mohli jen divit, jak dva nástroje mohou dát vzniknout tak ucelenému a nádhernému celku. Orchestr by na ně nestačil.
Hlavní hudební program byl ve čtvrtek soustředěn do Zámeckého skleníku. Jako první zahráli Jakub Racek & Radek Vaňkát, dvojice hráčů na akustickou kytaru a dobro vyhrála letošní ročník soutěže Blues Aperitiv v Šumperku. Mistrně zahraný bluegrass šmrnclý country, blues nebo folkem, s úsměvnými špeky typu California Dream – český anticountry národ by se divil, na půdě Boskovic měli úspěch. Nedávno vydali první album a ještě o nich uslyšíme.
Zámecký skleník byl zaplněn židlemi. Unavení návštěvníci to jistě uvítali, nicméně nelze se ubránit dojmu, že mnohdy byly židle spíše na překážku a pohlcovaly energii. Jak u předchozího koncertu, tak u vystoupení Ericha Boboše a Marka Wolfa. Je pravda, že se nejednalo zrovna o „skočnou“ podívanou – temné tóny, které vyluzoval fenomenální hráč na foukací harmoniku Erich Boboš Procházka, byly doplňovány kvílivými zvuky elektrické kytary Marka Wolfa. Oba hudebníci seděli stejně klidně jako jejich obecenstvo, nelze ale popřít, že atmosféra se dala krájet. Kdybychom se najednou ocitli v zakouřeném americkém baru a před námi přistála dvojitá skotská, nikdo by se nedivil. V jiném sále by to bylo dokonalé představení, takhle vás to muselo omrzet nebo i lehce uspat.
A to byl jediný problém pomalého začátku festivalu. První den a čtvrtek k tomu není „mejdanový“, alespoň podle pořadatelů. Večeru kraloval blues a jazz a nejeden návštěvník už vyhlížel něco méně intelektuálního, živějšího. Britské duo Good Biscuits tak padlo za oběť nefestivalovému koncertu v hudebním klubu Sklepy, kde zahrála klasika punkové scény Znouzectnost. Možná že zpoceně skákat a křičet žádnou hodnotu nemá, ale navodilo to tu správnou festivalovou atmosféru.
Na místě je otázka, jestli i do poklidných festivalových začátků nezařadit něco živějšího. A jestli by nestála za zvážení užší spolupráce s klubem Sklepy – jeví se jako další dobrá scéna boskovické přehlídky. Ale taky je možné, že ještě budeme všichni na čtvrteční oázu klidu toužebně vzpomínat.
Boskovice 2014: 22. ročník festivalu pro židovskou čtvrť
11. 7. 2014, Boskovice
foto © Michal Ševčík (www.sevcikmichal.cz)
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.