Šejkr #54: Jak děláš omeletu?

Nemám rád kytarová sóla. Fakt. Tedy většinou, samozřejmě existuje několik lidí, od kterých je snesu, ale není jich moc. Neil Young, Marc Ribot, J. Mascis, Carlos Alomar a asi bych přišel i na další, ale není to podstatné. Gaz Liddiard z Tropical Fuck Storm nebo The Drones mezi ně patří taky, vlastně na jedno z předních míst. Ale taky to nebylo jednoduché, co si budeme, dalo to práci, než jsem si na jeho rozmlžené noisové plochy zvykl. Občas je těch tónů prostě moc. Teď poslouchám novou desku Mdou Moctara a úplně mě rozčiluje, jak mě to kytarové porno baví. Jak říkal Anthony Bourdain: „Způsob, jakým děláš omeletu, odhaluje tvůj charakter.“

Své první setkání s The Drones jsem si nedávno zase připomněl, abych záhy zjistil, že už je to patnáct let. Skoro přesně. Bože. 27. 5. 2006 jsme s přáteli jeli do drážďanského Beatpolu na koncert tehdy čerstvě obnovených Dinosaur Jr., natěšení a hladoví. Na hranicích nás zdrželi skoro hodinu kvůli kamarádovi Američanovi, ale nakonec jsme všechno stihli. Vlezli jsme do narvaného klubu, ale místo šedivého Mascisova hára byla na pódiu nějaká divná kapela. Zpěvák měl sice na ruce kérku Neubauten, ale jinak to bylo naprosto příšerné, neposlouchatelné. Divné blues a přehnaná kytarová atletika, přišlo mi to strašně otravné. Samozřejmě zdržovali, předkapely to nemají lehké, uznávám, ale tak to je. Obvykle se na ně zapomene, ale tenhle zážitek ve mně zůstal. (Zajímavé je, že se mi Dino J tehdy hrozně líbili, ale nic si z toho koncertu nevybavuju.) Když mi o pár měsíců později Tomáš Turek poslal starší desku The Drones, tak mě sice pobavil název – Wait Long by the River and the Bodies of Your Enemies Will Float By –, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Jak asi tušíte, nakonec k tomu došlo a po prvních tónech Shark Fin Blues bylo všechno jinak.

Gaze Liddiarda od té doby sleduji neustále, nedávná zpráva mě ale šokovala. Vypadalo to, že je náramně spokojený v dívčí společnosti v Tropical Fuck Storm, jiná dynamika mu šla k duhu. Ale skladba, kterou pustil nedávno ven s kapelou Springtime, to je neuvěřitelná nádhera. Springtime jsou Gaz, Jim White (Dirty Three nebo Xylouris White) a Chris Abrahams z mocných The Neck a písnička Penumbra je původně od The Drones. Už jen možnost tohohle spojení nastavuje úroveň očekávání do červeného pole, deska prý na podzim, těžko říct, zda se na nějakou letos těším víc. Nejošklivější kapela z Austrálie, píšu s nadsázkou (ne úplně velkou) kamarádům a mezitím v chaosu a pekle s dvojčíslem jedu Penumbra v nekonečné smyčce. Možná i proto mi tenhle díl Šejkru trval nekonečně dlouho, do vysílání posílám pozdě jako nikdy.

Míchám vajíčka na omeletu a zvyšuju tempo a obrátky podle Moctarových hadů a přebuzených frekvencí. Afrique Victime, píšou sedm minut, ale zdá se to jako hodina. Díky za všechny ohlasy na Šejkr, jsem rád, že baví. Markéta z Mariánek mi nedávno psala, že u toho ráda vaří, větší pochvala přijít nemohla. A když už tu máme ten nový dokument o Bourdanovi (což bude podle všeho taky velká jízda), tak přidávám v rychlosti pár řádek o omeletě, kterou jsem se naučil dělat právě podle Bourdaina. Dvě vejce, žádné mléko ani smetana, jen hodně másla. To rozpustíte na pánvi, mezitím pořádně promícháte vejce se solí a pepřem, v rychlosti vlejete na pánev a odstavíte z ohně. Je třeba ještě pořádně promíchat na pánvi, než vejce trochu ztuhnou a dostatečně pevně se propojí s rozpuštěným máslem. Poté pánví pořádně zatřeste, aby se vytvořil jednolitý povrch, a dáte znovu na oheň. Podle chuti přidáte hrášek, sušená rajčata a pár hrudek čerstvého sýra nebo klidně bryndzy. Chvilku zapečete, poté v polovině překlopíte a spojíte k sobě. Maličko zvýšíte plamen a opečete z obou stran. Hotovo.

Dneska v osm večer s Mdou Moctarem, Gazem, ale taky s Greentea Peng, BLK JKS, Sinks nebo Curtisem Hardingem. A zkuste k tomu třeba tenhle recept. Nevyhovuje náplň, počet vajec nebo způsob úpravy? Nevadí, udělejte jinak. Je to vaše omeleta!