Šejkr #57: „Vstal jsem v 10:25.“

„Vstal jsem v 10:25.“ Co je to za informaci? Bylo to pozdě nebo brzy nebo co je na tom zajímavého, zatraceně? Do galerie C|O Berlin jsem původně směřoval hlavně kvůli výstavě módní fotografky Nadine Ijewere, ještě víc na mě ale zapůsobila další tamní expozice. Tvůrci výstavy Send Me an Image, From Postcard to Social Media poukázali na spoustu zajímavých i lehce bizarních souvislostí, cílem bylo upozornit na změnu dynamiky procesu i způsobu výměny vizuálních informací a posunu vnímání obrazu jako sociálního média. Najdeme tu baseballové kartičky, svatební fotografie, záznamy feedů sociálních sítí nebo právě pohlednici z roku 1976, zachycující křižovatku před berlínskou ZOO Station, na kterou měl kdosi jménem On Kawara potřebu napsat, že vstával těsně před půl jedenáctou.

Od C|O mívám ve zvyku vydat se pěšky směrem na Wittenbergplatz, přes Kudamm, okolo KDW, cestou intenzivně přemýšlím o tom, kdy jsem naposled poslal pohlednici. V hlavě mi to leží ještě několik dní, dodnes jsem si nevzpomněl. Nesouvisí to s technologickým vývojem, tenhle typ „komunikace“ šel vždycky mimo mne, nemám k tomu dostatek pozornosti ani trpělivosti. Naposledy možná z Mexika? Ale to bylo před patnácti lety, sakra. Každopádně mi občas nějaká ta pohlednice přijde a vlastně mě to vždycky potěší. A vždycky si vzkaz na ní přečtu, narozdíl od některých emailů nebo zpráv přes sociální sítě. Respektive ty čtu taky, ale v jejich případě daleko snadněji ta informace žádnou reakci nevyvolá, i když by třeba měla. Mozek ji zaznamená, ale v té změti se zařadí mezi ostatní, aniž by se hladina zachvěla. Ne, není to hezké. Ale je to tak.

Trpělivost dostává v posledních týdnech na frak. Vážně si tolik lidí myslelo, že se všechno vypařilo se sluníčkem a otevřenými zahrádkami? Pořád se nestačím divit. Loni euforie vydržela skoro celé léto, letos to bylo jak dlouho, tři týdny? Určitá míra obav neuškodí, výstražná světla jsou na místě. Spíš mi připadá, že obecný despekt a nervozita se dostaly mnohem hlouběji, než bychom si připouštěli. Oslněni létem jsme je pár týdnů nevnímali, a teď se vrátily v plné síle. A vlastně už je jedno, jestli někdo celou věc popírá, jestli si další myslel, že se přece nechají očkovat okamžitě všichni, nebo jestli někomu přijde, že je to vlastně celé úplně jedno. Že už nikdy nic v pořádku nebude. Postižení jsou všichni a netrpěliví zrovna tak. Nepříjemně se to projevuje hlavně na přirozeném elánu – nikomu se do ničeho pořádně nechce, všechno se oddaluje, pozoruju to i na sobě. Ať už jde o další čísla, festival nebo téměř jakoukoli činnost. Pak si člověk přečte rozhovor s Pavlem Kohoutem v posledním Respektu a zastydí se. Pořádně. Nejen kvůli míře optimismu a zaujetí. „Vy se svobodně ptáte, já upřímně odpovídám, veselohru z toho nevyrobíme.“

Stále přemýšlím nad tím, co informace „Vstal jsem v 10:25.“ měla znamenat. Pohlednice z roku 1976, jak dlouho mohlo trvat, než ji adresát obdržel? Týden? Dva? Obsahuje fotografie křižovatky něco zajímavého? Záhada. Americká publicistka Orit Gat v povedené eseji k výstavě zmiňuje twitterový účet Postcards from the Past, kam se dívám léta. Ten podobných příběhů nabízí spoustu. Další záplavu obrazů najdeme přímo ve vstupní hale berlínské galerie. Haldy obrázků působí jako by vyhřezávaly rovnou ze zdí, dojem závalu nebo lépe řečeno povodně sedí. Holandský výtvarník Erik Kessels do své instalace 24Hrs in Photo umístil 350 000 vytištěných obrázků, počet vychází z objemu fotografií, které denně nahráli uživatelé na sociální síť Flickr. Před patnácti lety. Dnes je to sedmdesátkrát více, pouze na jedné síti.

Dnes v Šejkru s Tamarou, Vanishing Twin, Sault, Black Dice, Vellocet Roll, Maarjou Nuut a mnoha dalšími. A taky s lajnou „Where are those happy days, they seem so hard to find.“ Pamatujete?