Šejkr #60: „Máme to teda dělat venku? Já fakt nevím.“

49°57′53″, 12°42′4″. 11 stupňů, pošmourno. Feeling podzim. Loňskou euforii na kolonádě do velké míry zapříčinilo také počasí. Premiérový Moody Mood Noize proběhl loni na přelomu července a srpna, jestli to nebyl nejteplejší víkend v Mariánských Lázních za posledních dvě stě let, tak rozhodně jeden z nich. Za minulý měsíc jsem se potkal asi s pěti lidmi, kteří vzpomínali pomalu se slzou v oku na loňský ročník a místní koupaliště. Lido, to jako vážně?, reagují domácí. Těžko říct, zda s údivem nebo ironicky. Nevím, nebyl jsem ani loni ani nikdy, k euforii mi stačila jen atmosféra na Ferdinandce. Letos se nikdo koupat nepůjde, ale nadšení trvá. První den je za námi.

Už nikdy nechci dělat koncert, natož festival, říkal jsem si sám pro sebe asi před týdnem. S letošním ročníkem Moody Mood Noize jsme si celkem užili, laťka byla zatraceně vysoko, navíc ještě před pár týdny to mělo být komplet venku, protože opatření. Nakonec jsme přece jen uvnitř a jsme rádi. Jako fakt. Tohle jsou moje Mariánky, z okolních lesů stoupá mlha i odpoledne a vlhko je takové, že máte pocit, že je o pět stupňů méně než ve skutečnosti. Ale je to jedno, včera to bylo na kolonádě zase nejlepší, přijelo rozhodně víc lidí než ve stejný den loni a odnesla to mj. basa 52 Hertz Whale. Tohle už je pátý festival za posledních pár týdnů, který jsme otvírali, říká mi po koncertě jejich manažer. Je mi to líto, vážně, ale... lepší kapelu na začátek neznám. Troufne si někdo na stage po nich? Velryby to rozbily, Dukla rozezpívala a nakonec nás utloukly stroboskopy Olivera Torra. První den jako víno, upřímně právě jím jsem si byl nejméně jistý. Může to být ještě lepší?

Včera ráno jsem se vydal k Ferdinandce svou oblíbenou „hořejší“ cestou, míjím Zlatý zámek, kde jsme loni bydleli, a přemýšlím o tom, kdo tu vlastně mohl hrát a nehraje. Sheet „Koně“ na našem Google Drivu přetéká jmény, to, že jsme nakonec dokázali vybrat těchhle dvacet, je vlastně zázrak. Při sestavování programu na letošní rok jsme se celkem slušně hádali, pokud má někdo pocit, že je práce na podobných akcích sluníčková, tak fakt není. Je totiž úplně jedno, jestli děláte festival pro 200 lidí nebo pro pět tisíc. Problémy jsou stejné, počet rozhodnutí taky a zodpovědnost jakbysmet. Podobně jako názory. Což je samo sebou skvělé, diverzita myslím, pokud panuje respekt a snaha o důstojný kompromis. To se naštěstí v našem týmu myslím děje. To ale neznamená, že to je jednoduché. Vždyť už tady nemusíš nic dělat, říká mi kámoš v noci, lidi tu jsou, kapely taky. Je to přece hotové. Tak určitě. První večer.

Black Black, říká Troy von Balthazar. Nová deska a zase skvělá. Je mi líto, že to nikoho moc nezajímá, ale stejně se dojímám. A pouštím zase Chokebore. Znova a znova. Ti by tady mohli hrát, jednou. Minimálně pan von Balthazar by byl u místního pramene fakt šťastný. No nic. Zastavuji se u své nejoblíbenější knížecí vily Lil, tady bych chtěl jednou žít, říkám si jako pokaždé. Ty okna, věžičky, ztěžkle příkrý pocit intenzivního smutku. Bram Stoker vibe. Nebo lépe Lord Byron. Nejde o romantiku, ale o vibrace, které tohle místo přináší. Mám nutkání si na draka, který hlídá vchod na pozemek vily, sáhnout, ale nakonec se přinutím jít dál. Štěstí už máme, tak co. „Máme to teda dělat venku? Já fakt nevím,“ píše David dnes ráno. Já taky nevím. Není to jedno?

Dneska natočeno s velkým předstihem, spolu s Annet X, Troyem, Fæ Bestia, Vanishing Twin, Obligatne nebo Jackem Ladderem. V osm na Radiu 1.