Šejkr#63: Báječná léta

Poslouchám Springtime. Sedím na osiřelé zahrádce Barriquády v zapnuté bundě a pohodlí kupodivu nepomáhá ani sklenice kremžského ryzlinku, kterou si trochu tvrdohlavě objednám. Nějak se ten podzim přibrzdit musí. V hlavě si počítám, co všechno je potřeba ještě stihnout, listopadové číslo je veletoč, který jsme tu dlouho neměli, příští týden se dozvíte víc. Pokud se to teda celé povede dotáhnout. Ale vlastně asi jo, i ten blackout sociálních sítí věci pomohl. Člověk se zařekne, že volební zprávy sledovat nebude, ale nakonec mu to stejně nedá. Takže když feedy mlčí, jedině dobře. „All that crawls or walks tall, can only be in thrall of it’s own will to power,“ říká Gaz Liddiard. Dnes rozumím víc než jindy.

Poslouchám Springtime. Procházím expozicí The Blind Men Series amiga Eduarda. Jeho měsíční kruh znáte z Full Moon merche, pořád je to trochu nečekaně, ale suverénně náš nejoblíbenější artikl. Slepci jasní a slušiví, zvlášť v takhle velkém formátu. Pořád sice nevím, která z těch dvojic mi na předloktí(ch) na podzim skončí, ale jedna to bude určitě. Narážím na rakve, vkusně podestlané hrstkou dřevěných pilin. Jasně, dance macabre, pendejo, chápu a vím, že o nich mluvil už dlouho. Jen jsem si tak nějak pořád myslel, že je to legrace. Doufám, že je alespoň prodává, bleskne mi hlavou, a najednou ho mám na chvilku trochu míň rád. Vzpomenu si na Viewegha. Báječná léta. Kde je tomuhle pánovi konec, vlastně? Možná to nevím jen proto, že se těm oficiálním zprávám vyhýbám.

Poslouchám Springtime. Oldhamovu West Palm Beach. Neodolám a pouštím si po letech originál, vedle houpavého subtilního Bonnieho zní Gazova verze, jako by si předtím dvakrát šňupnul střelného prachu a zapil to desinfekcí. (A co tam dělají ty dva další, to už je úplně nad moje chápání.) V kapse voličský průkaz, jak se mi na ten úřad nechtělo, ale člověk si to musí pojistit. Chápu všechny, kterým je to jedno, ale sám bych se sebou nevydržel. Nejdůležitější volby v historii, slyším všude kolem. Jako ty každé. Povinnost, nebo právo? To ať si rozmyslí každý sám. „She won't get out, she's shotgun, seems she's sewn to the seat/ It's a dirty old trick that I've yet to lick and she's yet to beat,“ sípe Liddiard a já (v duchu) s ním. Na to, abych čekal nějakou zásadní změnu, toho vím příliš. Ale nedá mi to.

„Jsem rád, že ses stavil, pendejo,“ říká Eduardo, kterého na tuplované vernisáži (kromě jeho vlastní The Blind Man Series najdete v Kampusu Hybernská ještě jím kurátorovanou skupinovou výstavu grafik nazvanou Memento Mori) obletuje spousta lidí. Vlastně si toho kromě téhle věty ani moc neřekneme. A je to tak správně, je to jeho den. Procházím obě expozice uspěchaně, na dvorku kampusu stíháme jedinou sklenku vína a nazpátek ke stroji. Úplněk nečeká, ani v báječných letech. Poslouchám Springtime.

Dneska v osm večer na Radiu 1 kupodivu se Springtime, ale taky s Lyrou Pramuk, Old Time Relijun, Vellocet Roll, Tarta Relena, Modrými horami a kázáním od pana Barretta. Nobody Knows.