Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 31.12.2021
A je to tady, poslední den roku. Bilancování nemám příliš v oblibě, ale nacházím na něm jednu zajímavou věc – přestože se vás nemusí nijak dotýkat, stejně se mu nevyhnete. Konec je prostě třeba nějak podtrhnout. A začít počítat. Snad i proto se v posledních pár týdnech vůbec nemohu dostat k novým deskám, pouze zpětně ohledávám terén roku 2021. Žebříčků nebo výročních anket a playlistů je spousta a začíná se s nimi čím dál dřív. Pak se má člověk přimět k nějaké prognóze. „Otevřete brány, přicházíme,“ deklamuje Camae Ayewa v tracku, který dal jméno tomuto sloupku i mému výročnímu playlistu. No jo, ale kdo vlastně přichází? Anebo co?
„Je to ryze psychologická věc, která souvisí s perspektivou, s níž se pohybuji i v běžném životě. Ani tady si často nejsem jistá, které věci jsou skutečné a které si jen představuji. Obecně mám za to, že za pomoci vyprávění si neustále vytváříme různé věci či koncepty. Všechno je jen tak skutečné, jak to potřebujeme nebo chceme mít.“ Takhle se o vnímání reality vyjadřuje britská spisovatelka Helen Oyeyemi, v posledním letošním čísle Respektu padne v rozhovoru s ní podobně zajímavých věcí daleko víc. Subjektivita reality, potažmo vnímání, je evidentní, k tomu, abychom to pochopili, nepotřebujeme nouzový stav nebo pandemii. Přesto byly v posledních dvou letech některé kontury obtaženy až příliš zjevně, rozdíly se prohlubují a lidé se mění daleko rychleji než dříve. Stejně jako jejich názory. A pokud je to dostatečně hlasité, tak vlastně není ani důležité, zda jde o skutečnost, nebo nějakou její alternativní úroveň. Slovo fikce jako by přestalo existovat.
Poslední dobou jsem na čtení neměl příliš kredit, o to víc si užívám román Perník, který Helen Oyeyemi nedávno vyšel česky. Hýčkám si každý řádek, každou stránku. Fantaskní, surreální vyprávění o učitelce Harriet, která peče perník spojující „lahodu a nebezpečí“ a jeho jedení připomíná „pojídání pomsty“, se do aktuálního dění hodí náramně. Je stejnou měrou poučné i dojemné, únikové jako podivuhodné. Podobně jako bohatý jiskřivý jazyk, kterým jeho autorka vládne. Ke koupi knihy mě přesvědčil dojem ze zmíněného rozhovoru a zejména pak pasáže, kdy Oyeyemi hovořila o Praze. Popisuje ji totiž přesně tak, jak ji vnímám já. Mám tohle město rád, žiju zde celý život a ještě nějakou dobu se to asi nezmění. Spoustu oblíbených míst navštěvuji často, v různých ročních obdobích, v různých částech dne. Vodím tam přátele a rád zjišťuji dojmy, které v nich vyvolávají. Například Grébovka působí na každého jinak, podobně jako nenápadný park jménem Sady Svatopluka Čecha. Zajímalo by mě, zda tam Helen Oyeyemi někdy byla. Ale možná je to jedno, protože už nyní, po pouhých sedmi letech života v Praze, o městě dokáže mluvit mnohem lépe než já. Respektive přesněji. Možná to bude dáno schopností náhledu do různých úrovní reality.
Obrázek k tomuto vydání Šejkru je od mexické fotografky Graciely Iturbide. Ta letos v březnu získala na Sony World Photography Awards Cenu za celoživotní přínos fotografii a v rozhovoru k této události řekla: „Snažím se ukázat to, co vidím v životě já. Jeden člověk mi řekl, že jsem ve své sérii z Juchitánu neukázala pravou podobu města. Souhlasila jsem, že ne, ukázala jsem totiž Juchitán, tak jak ho vidím já. Vždycky jsem měla za to, že by si z mých fotografií lidé měli vzít hlavně to, že jim ukazuji svou interpretaci něčeho. Nefotím ta místa proto, aby je lidé poznali. Pokud se mé snímky budou přesto líbit, budu ráda.“ Helen Oyeyemi k vyprávění příběhů přistupuje podobně. Možná tohle je klíčem k vnímání reality, odlišných úrovní, prizmat nebo signálů. Stačí jen víc otevřít oči, lépe přijímat i očekávat přijetí. Otevřít brány. Zkuste o tom při svých letošních předsevzetích přemýšlet. Pěkný Nový rok.
Poslední letošní Šejkr vyhlížejte dnes v osm večer na Radiu 1, druhé bilanční vydání roku 2021. Tentokrát s Chelsea Carmichael, Calvinem Lovem, Vellocet Roll, Xenií Rubinos, Theonem Crossem nebo Tamarou. Link na osobní výroční playlist naleznete výše, nabobtnal tentokrát na téměř čtyři hodiny. Nemám bilancování rád.
Rozhlasový pořad Šejkr poslouchejte na Radio 1.
Tracklist:
Springtime – Will to Power
FVLCRVM x Annet X – Do It All Again
Kojey Radical – War Outside (feat. Lex Amor)
Xenia Rubinos – Who Shot Ya?
Death Is Not the End – Kebap House
Dark Mark & Skeleton Joe – No Justice
The Bug – Demon (feat. IRah)
Ill Considered – Loosed
Mart Avi – Tides
Tamara – Re:Drowners
Anthony Joseph – Callin England Home
Death Is Not the End – Rhythms of the Universe
Amelie Siba – Smoke
Chelsea Carmichael – Myriad
Soccer 96 – Dopamine (feat. Nuha Ruby Ra)
Irreversible Entanglements – Open the Gates
Vellocet Roll – Velvet Wings
Graham Costello – Impetu
Brian Destiny – Is It Gonna Be Love?
Calvin Love – Laughin‘ in the Dark
Death Is Not the End – Opposite the Fridge
Badbadnotgood – Love Proceeding
Nubya Garcia – La cumbia me está llamando (Suricata Remix)
Sleaford Mods – Don’t Go
Theon Cross – Forward Progression II
Edúv syn – Pár pív, feat. Fvck_Kvlt
Low – Days Like These
Karol Duchoň – Mám ťa rád
foto © Graciela Iturbide
redakce 22.12.2024
Dá se u nich rekapitulovat celý rok, stejně jako celý život, můžete být trudní a veselí a nejlíp všechno najednou.
Michal Pařízek 13.12.2024
Nikol Bóková vydává svoje Feathers zítra, dneska večer na Radiu 1 si dáme jednu ve světové premiéře. Feathers, peříčka.
Minka Dočkalová 12.12.2024
Hra o čtyřech hercích není pro divadelní uskupení Bazmek entertainment nic neobvyklého, prvek interaktivity mě děsil jen zpola, i když LARPy spíš nemusím.
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.