Šejkr #70: Vyhlídky? Nadějné.

„Obrazy dětství se věkem mění a podléhají zapomínání, je to idealizovaný čas,“ přečtu si na letáku k výstavě Nadějné vyhlídky v pražském Doxu. O moment později zahlédnu Kinterova Revolucionáře, jak bezmocně tluče hlavou do zdi. Ano, vyhlídky jsou nadějné, jak by ne. Krásný začátek roku, lepší alegorii pro časy, ve kterých žijeme, bychom asi nenašli. Nevinný vzdor nám sice pomůže stejně dobře, jako tomu bylo v dětství, ale proč to alespoň nezkusit. Rok 2022, Šejkr letos první, vítejte.

O výstavě se dočtete víc v únorovém Full Moonu, ale pár slov si ještě povolím. Krom toho, že je to vážně parádní zážitek, který si ještě minimálně jednou zopakuji, tak mi pořád nejde do hlavy, kolik humoru a ironie dokázal do expozice kurátor Otto M. Urban dostat. Můžeme začít třeba zmíněným, ehm, tvrdohlavým Revolucionářem umístěným hned u vstupu na výstavu, pokračovat nevtíravě jízlivým titulem přehlídky a skončit „dialogem“ Davida Černého a Milana Knížáka, jejichž díla jsou zde umístěna hned vedle sebe. Strašně by mě zajímalo, co na to oba kohouti říkají. Právě kombinace a propojení děl jednotlivých autorek a autorů jsou famózně řešená, musel jsem se hned několikrát vracet a zkoumat významy rozložení v místnostech galerie. Částečně je to hra s vjemy, částečně s paradoxy, každopádně velmi pestrá, vkusná a… jiskřivě zábavná. Propojené kontexty a významy budou pochopitelně vnímány individuálně, ale to patří ke hře.

První dny letošního roku připomínají zlomyslnou ruletu. Covid tu je s námi už nějakou dobu, mohli jsme si zvyknout, ale zprávy o známých, kteří se s ním někde potkali, čelně nebo bokem, se letos množí hodinu od hodiny. Jen dneska se to dozvídám různými cestami o pěti z nich. Uff. Opět se můžeme zastavit u vyhlídek. Nebo mi dochází, že to vlastně nemusí být ruleta, ale, ehm, spirála. No nic. Taky se znovu roztáčí kolotoč s daty a přesuny, křest Okupace řešíme několik týdnů, nakonec jsme nějaký průnik našli, ale byl to boj. Zdraví je samozřejmě důležitější, jenže hlava snese taky jen určitý počet vjemů. Tohle všechno a mnohem víc se mi v ní točí i ve chvíli, kdy kolem Revolucionáře procházím cestou z výstavy. Jak já ti rozumím, chlapče.

S chutí si přečtu každou Karlovu recenzi, tu o novém albu The Weeknda ale nakonec zavírám v polovině. Napsáno skvěle a tradičně vnímavě, ale temnoty, tísně a úzkosti je už moc. Ne snad že by podobné emoce nebyly na místě, ale jednoduše každý má své limity. Tenhle Šejkr sice není zřídlem optimismu, ale aktuálně vítám spíš katarzi a uvolnění, které dýchají z nového alba Combo Chimbita. Recenze bude taky v dalším čísle, deska vychází ale už příští týden, a navíc je venku už pět singlů. Aplikujte, prosím, nebo to alespoň zkuste. „Tyhle písně jsou darem, který jsem se rozhodla dát si sama sobě. Potvrzením, že si bez výčitek zasloužíme užít si odměny, na jejímž dosažení jsme tak dlouho pracovali,“ říká v průvodním textu k albu zpěvačka newyorské kapely Carolina Oliveros. Ano, tomu rozumím, tohle potřebuji. Hned jsou ty vyhlídky o něco lepší. Navíc prý vstupujeme do roku tygra, takže jak to bude s tou nadějí?

Dneska zase trochu ode zdi ke zdi, The Ronettes (s velkou lítostí) zařazuji na poslední chvíli. Kromě nich se v tracklistu potká Srnka s Barrym Adamsonem, Don Cherry s Fvck_Kvltem, plus Thistle, Vera Sola, Annet X i čerstvý objev jménem Priestgate. V osm večer na Radiu 1.