Šejkr na doma: Dostatek barev a rozmazaných skvrn

„Jako bych se tehdy dotknul něčeho, co dávno znám. A přitom jsem vůbec nevěděl, co čtu, nerozuměl jsem a ničemu se to nepodobalo. A jako bych zavadil o někoho, koho dávno znám – a přitom je jasné, že se vidíme poprvé.“

S Petrem Borkovcem jsme se viděli pouze jednou, před necelými dvěma lety na Besedě u Bigbítu. Už tehdy pro Full Moon psal jeden z mých oblíbených sloupků, už tehdy jsem, po sotva pár mailech, cítil, že si tak nějak musíme rozumět. Aniž bych pro to měl jakékoliv racionální vysvětlení. Prohodili jsme spolu sotva pár slov, on byl trochu rozklepaný po právě skončeném autorském čtení (které, jak dneska už vím, nemá příliš v oblibě), já byl asi ještě částečně pod vlivem DJe Myslivce. (Byla sobota, brzy odpoledne. Pro ty, co tuší.) Přesto jsem za to setkání rád. Sice si od té doby píšeme více méně pořád jen kvůli sloupkům, ale jinak. Občas se stane, že pochválí časopis, tuhle dokonce napsal, že některé recenze knih ve Full Moonu jsou mnohem lepší než ty v literárně zaměřených médiích. Nevěřím, ale děkujeme. Nedávno jsem mu psal, protože jsem dočetl jeho knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot, sbírku krátkých prozaických textů, ve které se objevuje i několik sloupků psaných původně pro Full Moon. Včetně mého oblíbeného, v němž se přidá k veterinární záchrance.

Petříček Sellier & Petříček Bellot nemá žádné jednoznačné téma, veskrze jde o jakési řemeslné deníkové záznamy, úvahy nad tím, jaké je to být spisovatelem, o historky z rodinného kruhu. Rozverné dumání nad tím, jaká by měla být ta nejlepší hotelová snídaně. (Oba víme, že je to každá.) Útlá kniha nabízí spoustu vyprávění o přírodě, o Slovensku (Petrova manželka odtamtud pochází), o cestování, překládání, egu nebo opékání špekáčků. Většinou psáno v první osobě, jindy jako fikce, na obalu se píše něco o protivném impresionismu. Možná. Ale o to zábavnějším. Mám podobné knihy rád. Můžete je otevřít na kterémkoli místě a s chutí se začíst. Včera ráno jsem přesně tohle znovu udělal a narazil na další oblíbenou část – Civění do fíkovníku s nezralými listy. V té Petr mluví o italské babičce své ženy, která vařila tu nejlepší kávu na světě. Ve špinavé moka konvičce. Kdybychom neměli karanténu, tak k tomu možná nedošlo, ale... Inu, jednu jsem si rovnou objednal. Od pana Alfonsa Bialletiho. Přijede zítra, dozvíte se.

Poslední dobou trávím hodně času s albem pána, který si říká Sonic Boom, dříve Spacemen 3 a tak vůbec. All Things Being Equal se jmenuje, příznačné. Vychází na prvního máje a je to radost. Zastánci „nové“ psychedelie se asi podiví, proč tolik povyku, a skutečně, nejde o nic převratného. Je ale náramně potěšující zažívat, když se někdo po letech vrací k tomu, co umí nejlépe. Nové písničky už neohromují tak razantními hlukovými stěnami jako v osmdesátých letech, ale jsou velmi šikovně poskládané, chytlavé i omamující. Přináší spoustu dobře známého notně kořeněného tajemstvím, pochopitelně nechybí vokodér ani laškovné groovy hloubky. Dostatek barev a rozmazaných skvrn. Opět se mi na jazyk dere slovo řemeslné… Těžko říct proč, ale tak nějak mi to ladí i s Petrovými povídkami. Ani jeden ze jmenovaných se nemůže pochlubit suverenitou, ovšem proč taky. Stačí zručnost, talent a elegance. A schopnost oslovit a zaujmout. Připoutat. Tomuhle se říká dojetí? „I’m the river who never see see, i’m the picture what haven’t be framed.“ Jak je to někdy jednoduché. Podobně jako na tomhle videu.

Člověk je v izolaci ponechán sám sobě, jako těsto v míse za oknem, píše v povedené glose Petr Vizina. Hezký příměr. Přemýšlím o něm a dalším před okny na balkoně doma, dívám se na liduprázdné ulice a nehybný park. Ticho. Dneska šlo tolik mailů, jako by se nic nedělo. Ale bylo to trochu jinak, všichni se (kupodivu stejně jako já) najednou zajímají – jaké je to u vás, zvládáte to, jste v pořádku? Snad se máš dobře, právě teď všichni potřebujeme trochu eskapismu, píše Kate z agentury Stereo Sanctity a posílá desku bratrské dvojice Mong Tong z Tchaj-wanu. Okultismus, asijský folklór a osmdesátky. Hned mi dojde, že tohle šťavnaté pikantní sousto je třeba posunout co nejblíže k Heartnoize. Svět je plný nevyřízených účtů, příjemných dávných hlasů a zázraků, o nichž se neví, píše Petr Borkovec. Naštěstí všechny nejsou stejné.