Toni Erdmann: Banální, otravný a geniální film

Přinejmenším od letošních Varů se ví, že se do českých kin chystá výjimečná podívaná. Ale vlastně se toho neví o mnoho víc, protože dosavadní publikum se shoduje: kvalitu Toniho Erdmanna nejde dost dobře popsat. Musí se vidět.

Převyprávět děj, zařadit do žánru, vlastně i sestříhat trailer, který by evokoval výsledný tvar... to vše geniálnímu filmu Maren Adeové škodí, protože „na papíře“ vypadá její canneská senzace neskutečně banálně, až otravně. Opravdu budeme dvě a půl hodiny sledovat, jak se otec snaží naučit svou dceru užívat si života? A má to být tragikomické? A natočili to Němci, mistři humoru?

Recenzentský instinkt velí předsudky zlomit přes koleno a pokusit se vysvětlit, jak zdání klame. Jenže... Erdmann banální a otravný opravdu je. Tak moc banální a tak moc otravný, že se vám vryje hluboko pod kůži a prožijete s ním každou tu banální a otravnou situaci tak silně, jako kdyby se děla vám. Budete z kina odcházet s pocitem, že víte něco, co jste před tím nevěděli. Ne o neexistujícím titulním německém velvyslanci v Rumunsku, ale o sobě.

Aby nedošlo k omylu: jde o nesmírně chytrý film se skvěle vystavěnými a komplexními postavami, které ale dělají všechny ty banální a otravné věci, protože neví, co by dělaly jiného. Winfried Conradi (Peter Simonischek) je normální postarší rozvedený a zajištěný muž, který zašantročil smysl života, tak si ze všech okolo dělá legraci a přežívá ze dne na den. Když mu zemře pes, s nímž měl jeden z posledních udržovaných vztahů, rozhodne se navštívit v Bukurešti svou dcerou, úspěšnou manažerku Ines (Sandra Hüller). Zjišťuje, že sice žije v luxusu a se skvělými výhledy do budoucna, ale v neustálém stresu, bez uvolnění a bez toho, čemu Winfried říká „štěstí“.  A rozhodne se s tím něco dělat. Na scénu příchází excelence Toni Erdmann.

Ve dvou a půl hodinách pak sledujeme jeden Conradiho/Erdmannův pokus za druhým, jak v dceři probudit touhu po „štěstí“, zatímco ona mlčky kroutí hlavou a rozhlíží se kolem sebe, aby se ujistila, že ji otec před všemi neznemožňuje. Pocity úsměvnosti, trapnosti, marnosti a úpěnlivosti se neustále mísí a přelévají jeden do druhého. Nevíme, nakolik se máme smát a nakolik se cítit nepříjemně nad pachtěním Erdmanna ve směšné paruce a s umělými zuby, jak obtěžuje chudáka ženskou, která se snaží žít svůj život s jeho pozitivy i negativy.

Adeová nenabízí jen černobílý příběh o tom, jak milující otec zachraňuje dceru před nešťastnými rozhodnutími. Byť nakonec Ines opravdu odhaluje vnitřní nespokojenost, v Conradiho chování najdeme i kus sobectví a rodičovského majetnictví. Chce po dceři, aby po letech odloučení začala žít podle jeho hodnot, protože se ocitl sám a v krizi. Rozvrací její namáhavě budovaný svět bez ohledu na následky, aniž by nabízel lepší, aniž by představil alternativu – má jen vtípky a kanadské žerty, z nichž se dá sotva žít. Sám působí ošuntěle a smutně, když nemá publikum. Jeho snaha je možná poněkud egoistická, jeho způsoby trapné a dětinské, ale postupně, během střetnutí dvou protichůdných pohledů na život, se mění v ten nejupřímnější projev rodičovské lásky a životní zkušenosti.

Toni Erdmann nakonec většinu trapnosti opravdu přetaví v humor a ten pak v životní pravdu. Tuhle rovnici lze přičíst německé preciznosti, jakkoliv se jedná o tradovaný stereotyp. Adeová snímek stříhala devět měsíců, během nichž stihla porodit, a práce na tom, aby každá scéna a každý záběr byly v naprostém souladu, se nezapře. Každá situace působí vypointovaně, ale ne aranžovaně. Každé herecké gesto je výmluvné a sebeodhalující, ale ne strojené. Vše dokonale šlape, což je paradoxní vzhledem ke spontánnímu chování hlavní postavy.

Toni Erdmann útočí přímo na srdce, jde o velmi lidský film. Lidský ve své empatii, ale i určité škodolibosti, nevybíravosti a přímosti. V nich vyznívá univerzálně a pravdivě.