Two Gallants jsou galáni, co hejbou planetama

Vedro bylo ten den větší než na poslední brigádě v papírnách. Všichni byli ulepení potem a znavení horkem, já se navíc pořád nemohl zbavit písku ve vlasech z vyprahlé půdy, který mi tam vmetly kanady punkáčů v kotli na Deadline. Psal se rok 2006 a tohle byl poslední ročník Rock for People v Českým Brodě. Slunce se chýlilo k obzoru a mým toužebným přáním bylo, aby už byla tma a dalo se panákovat a neskončit přitom vysušený jak slimák na polňačce. Ten den jsem už nečekal nic, co by se dalo poslouchat. Kolem hlavního pódia se trousilo pár týpků a týpčic a čekalo, co bude. Na pódium pak přišli dva vyhublí blonďáčci: první, s obřím růžovým Gibsonem, se postavil k mikrofonu a druhý si sedl za abnormálně úsporné bicí s jedním přechodem a jedním činelem. Začali hrát. Uplynulo tři čtvrtě hodiny. Pořád jsem stál na tom stejným místě a nevěřícně mžoural kolem sebe, jestli se fakt stalo to, co se stalo, jestli jsem už dávno nedostal úpal nebo jestli třeba nejsem v rumovým rauši. K mojí zmatenosti přispívalo i to, že set nevidělo víc než pár desítek lidí a o přídavek žádalo jen pár nadšenců. Vy volové, tohle byl přece nejlepší set celýho posranýho fesťáku a kdo ho neviděl, ať mu do piva naskáčou berušky a nateče do stanu.

Two Gallants. Dávno splněný sen, který zapadl. A objevil se znova. V Oslu. Po šesti letech, zrovna když to nejmíň čekáte. Když jsem zjistil, že tihle dva Amíci vystoupí ve zdejším klubu John Dee, moc jsem neváhal a bukoval. Tenhle klub je tak blízko mých kolejí, že bych s dobrým naslouchátkem mohl slyšet dozvuky kopáku až sem, což bych v případě Two Gallants asi pukl zoufalstvím jak klíště mezi nehtama. John Dee tvoří menší scénu k Rockefeller Music Hall, bez diskuse největší hudební scéně v Norsku s pravidelným přísunem zvučných jmen. I proto mi bylo hned od začátku zřejmé, že tohle nebude typický koncert, na kterým si dáš pár piv před koncertem, jedno dvě během něj a nakonec to zazdíš pár panákama na baru s tajemným borcem v džínový bundě. V Norsku je totiž neskutečně drahý alkohol, a jestli v klasický hospě vyjde pivo na dvě kila, cena v klubu, jako je John Dee, bude ještě vyšší.

A tak sem do sebe na kolejích nalil trochu polské vodky a vydal se vstříc osudu. U vstupu norská klasika: prokázat se pasem, ukázat batoh. Žádné fotící stroje, pití, jídlo. Že pivo bude stát jak basa lahváčů v Česku, jsem věděl už předem, ale že za šatnu může někdo chtít kilo, to už mi přišlo mimo stezku. Aspoň že byly na baru karafy s vodou zadáčo. Hodil sem do sebe dva kelímky, sedl na schody a začal se rozkoukávat. Byl to klasický větší klub na koncerty: velký bar, žádný stůl, pár barových pultů, pódium. Sedět se dá na dvou dlouhých schodech uprostřed klubu, na parapetech a samože na zemi. Kapacita čtyři stovky. Za barem dva kovbojové, jeden s přetékajícím knírkem a druhý ve stylu Dannyho Treja v Machete. Atmosféra klidná, lidi pijou většinou vodu, pivo jenom občas. Abyste lépe vstřebali, co se tam dělo, je třeba absolvovat rychlokurz norské ekonomiky, který shrnu do jednoho souvětí: jestliže si běžný Nor vydělá pětkrát tolik co Čech, alkohol tu je furt patnáctkrát dražší, takže i běžného Nora každé pivo bolí, vylitý kelímek je záležitost pro právníky a závistivé pohledy vodopijců na pivopíče jsou samozřejmost. Takže lidi v klidu postávaj, barmani taky a nic moc se neděje. Kouření v hospodě v Norsku? Zapomeňte. To takhle čumim, když se kolem mě mihne Tyson Vogel, bicmen z Two Gallants. Uvědomím si, jak je ve skutečnosti malej a jak mi naskakuje husí kůže na předloktí, když si vzpomenu na to, jak bubnuje, jako by mu zbývalo posledních pět minut života a on to věděl, a taky zároveň věděl, že by mohl bubnovat i celej rok, než by to všecko ze sebe dostal a zabubnoval, co chtěl, takže do toho bije hlava nehlava, aby celýmu světu ukázal, jak ho nesnáší a miluje zároveň.

V devět vystoupí supportní kapela Steaming Satellites. Bez dlouhých okolků spustí třičtvrtěhodinový set, začnou svojí hitovkou The Sea. Jde vidět, že se fakt snaží, ale já jim to prostě nežeru. Navíc ze mě rychle vyprchává alkohol, takže mám dost starostí srovnat se s tím, že svůj první koncert v Norsku a vůbec první koncert po asi půl roce absolvuju za totálního střízliva. Během setu Steaming Satellites se klub slušně naplní. Když dohrajou, atmosféra zhoustne, a když ne ta, tak vzduch určitě, začíná být nedýchatelno. Rvu se dopředu. Na pódium přichází první fousáč Adam Stephens a nese si stojan na pět kytar. Druhý fousáč na sebe nedá dlouho čekat, přitáhne si koberec s bicíma těsně před publikum a zasedne za svoji kapesní sestavu. Ještě na chvíli odejdou, aby se vzápětí nechali vytleskat. V dýmu modrých světel si to brousí ke svým nástrojům. Oba mají vlasy do čela a hutné plnovousy. Mám chuť jim ty vlasy opatrně odhrnout, dát na ty čela pusu, prstem udělat křížek a popřát dlouhý a spokojený život. Začínáme s Mother's Blues. Když uslyším první tóny kytary, mám pocit, že ten Stephensův efekt se musí jmenovat Two Gallants, protože takhle zní jenom Two Gallants. Když začne Vogel zvolna bušit do bicích, začínají se mi dělat mžitky před očima a já si uvědomuju do posledního chlupu na svým těle, že tohle je pro mě jedna z nejlepších současných kapel. Co byla druhá nebo nedej bože třetí songa, už fakt nevím, v hlavě to mám pomíchaný, ale je to stejně jedno. Hudební zběsilost se prudce střídá s takovou pomalostí, že máte chuť rvát si vlasy a křičet „Hrajte, rychle, no tak hrajte!“ – ale neuděláte to, protože víte, že oni hrajou pořád rychle, jenom to nejde slyšet. Řítí se to na mě jako uragán a jednu chvíli se cítím jako Tornado Lue na dřevěným koni a druhou jako Emanuel v závětří. První křeč povolí asi po pěti skladbách. Oba fousáči jsou totálně mokří a zatímco Stephens ladí, Vogel představuje nové album a děkuje za to, že přišlo tolik lidí. Otočím se a klub je narvaný k prasknutí. Teď pokračujem s pár písněma z novýho alba The Bloom and the Blight. Winter’s Youth vystřídala Ride Away, při které lidi s přehledem přeřvali Stephense, který to ocenil úsměvem do publika, což je u něho běžné asi jako holandský řízek na vegeparty.

Set nových songů vyvrcholil apokalyptickou Halycon Days, při které jsem měl chuť navléct si tuniku, abych si ji mohl vzápětí roztrhnout, vysypat popel na zem a umlátit ho plechovou lopatkou. V klubu je nedýchatelno. Mám brutální žízeň, potím se jak na postupový zkoušce, ale od těch dvou psychopatů nemůžu odervat oči. Jestli hrajou Two Gallants zvolna nebo to ženou jako o život, je úplně jedno, přirozená křečovitost a sebevražedná naléhavost je zřetelná v každé skladbě a vine se ne jako neviditelná nit, ale jako pořádný kus lodního lana napříč vším, co z nich leze. Takhle pomalou verzi My Madonna jako ten večer byste nenašli ani na tom nejzapadlejším jednovideovým kanále na Youtube od Tondy Kačera a takhle uřvanou Las Cruces Jail už vůbec ne. Po hodině a půl, při závěrečné skladbě, Vogel mrští paličkama k odposlechu, vezme do ruky tamburínu, udělá krok k okraji pódia, dá ruce nad hlavu a hodí točivou šipku do publika. Lidi to evidentně nečekají, protože ho málem nechají rozplácnout na podlaze, vzápětí ho vyzdvihnou a zatímco Stephenson nepřestává bušit do kytary, Vogel zkrápí lidi pod sebou potem z podpaží, s plnou pusou upocených vlasů dělá Stephensovi druhý hlas a občas bouchne do tamburíny. Když dosurfuje zpátky, je akorát konec songy a oba odkráčí do backstage jako by právě přemohli Minotaura. Po pěti minutách běsnění publika a bušení do dřevěný podlahy se oba spasitelé vrací, Vogel nenuceně poděkuje, exne třetinkové pivo a Stephenson ještě spustí. Po dvou přídavcích to vypadá, že je všemu definitivní konec, ale mě to už ani nevadí, protože mám pocit, že moje uši už nemůžou zažít větší orgasmus, že už to prostě nejde, takže když zazní první tóny z Nothing to You, mám pocit, že jsem se dostal na nebezpečný území, daleko za hranice orgastické zkušenosti, kde je jen nekonečný prostor, já a ukulele s jednou strunou. Teď už je možné všechno a měnit dráhu planet pohybem ruky je stejně lehké, jako zabíjet masy myšlenkou. S posledními tóny udatní galáni naposled mávnou rukou k publiku a zmizí v oblaku růžové páry navěky.

Dvouhodinový set jsem neviděl už pěkně dlouho, stejně jako takhle zasraně dobrej koncert. Při cestě domů jsem měl nutkání zastavovat lidi a ptát se jich, proč nebyli na Two Gallants, protože tam se dneska psaly dějiny, a jestli existuje střed vesmíru, tak byl dneska v klubu John Dee – tak proč jste tam sakra nebyli? Doma sem do sebe hodil tři panáky a pustil se do psaní reportu, abych všem lidem na Zemi sdělil, co jsem zjistil o středu světa a jak se dá měnit postavení vesmírných těles. Druhý den jsem ten report hodil do koše, protože byl plný lyrických nesmyslů. A tenhle report? To je ten nejracionálnější, jakého jsem po několika dnech schopen.