„Válka je mír, svoboda otroctví a nevědomost síla.“

Lidi vidí skateboarding různě. Kola, kus železa, dřevo. Práce Sergeje Vutuce ale dokazuje, že skateboarding může být mnohem víc. Zaznamenává ho specifickým způsobem. Nepomáhá mu k tomu těžkopádná technika a rybí oka, ale jenom analog a temná komora. Fotkám nedává jména, snímky podle něj vypráví příběhy samy. Individualismus nevyznává jenom ve skateboardingu, ale i v muzice: s jeho labelem Get Off Records vydal na vinylu nejednu hardcoreovou desku, hrál v punkové kapele Five Minutes to Steve a teď má sólový projekt Helmut Vutuc Lampshade. Sergej se narodil v Bosně, dětství prožil v Záhřebu a pak se odstěhoval do německého Heilbronnu, kde žije doteď. Od roku 2005 provozuje vlastní galerii Basementizid, vydává ziny, pořádá koncerty, hraje na kytaru, tvoří a – skejtuje.

Měl Balkán velký vliv na tvou práci? Skejtová fotka je ve tvém podání neidealizovaná, naturalističtější než všechno, co můžeme vidět ve skejtových časopisech...
Vliv na moji práci měla spousta faktorů. Všechno, co je kolem, nás ovlivňuje. Někdy to reflektujeme a vidíme souvislosti, někdy ne. Určitě mě formovaly osmdesátý léta, Bosna tehdy tvořila součást Jugoslávie, atmosféra ve společnosti byla, řekněme, dost neobvyklá. Formovala mě taky komunita, devítiletý děcka, co poslouchaly metal a punk. A taky moji rodiče. Když jsem se narodil, oběma bylo kolem dvaceti. Otec byl fotograf. Temná komora, černobílý fotky, trhání a deformování filmů... To mi zůstalo. Později přišel hardcore a punk, pro mě to byla rodina, hodně mě to poznamenalo. Boj za práva zvířat, aktivismus, muzika. Tohle všechno mělo vliv na to, jakej jsem teď a jak vidím věci kolem sebe. A fotografie je jenom jedním médiem, jehož prostřednictvím se seberealizuju a vyjadřuju.

A skateboarding?
Začalo to koncem osmdesátejch, ve stejnou dobu jako deformace filmů. Bylo mi kolem osmi let, jezdili jsme z kopce na podomácku vyrobených prknech s kolečkama z bruslí. Miloval jsem adrenalin, odmala. Beton a starší kluci z ulice, to bylo intenzivní, pouliční duch mě pořád nakopává. Dnes to můžu spojit s určitým filosofickým pohledem i společenským fenoménem. Odrážet se na skejtu po ulici, zvuk koleček, propojení se silnicí, to je magie.

Skateboarding chápou lidi různě. Co znamená pro tebe?
Skateboarding se za ta léta změnil, měnil jsem se i já. Vyvíjel jsem se fyzicky i mentálně. Umění je pro mě život a skateboarding je velkou částí mýho života. Najednou se to začalo propojovat. Skateboarding je pro mě překračování hranic, přiřazování novejch významů, nazírání věcí z jinejch úhlů. A umění je platforma, jak jít ještě hlouběji.

Často se na fotkách objevuje tvá ruka. Proč?
Moje práce vytváří příběhy o životě. Fotografie jako zachycení okamžiku přítomnosti jsou pro mě symboly reflektující naši zkušenost. A ruka má mezi řádky naznačit otázku: Mít nebo být? Odkazuje to k teorii Ericha Fromma o tom, jak je moderní společnost materialistická. Že upřednostňuje majetek před vlastním bytím.

Kde bereš inspiraci?
Pocity, společnost, hranice – překračování hranic, ne jejich vztyčování – mezilidský vztahy, život.

Součástí jedné z tvých výstav Something in Between byly i stopy na zdech od koleček po wallridech. První věc, co mě napadla, bylo brát to jako fyzický důkaz, že skateboarding je skutečně kreativní činnost. Že to není jen sport, že může znamenat mnohem víc.
Interpretací můžeš mít spoustu. Řekněme, že všechno kolem něco znamená. To je na umění krásný, každej si to může vyložit po svým. Ale jet v rychlosti proti zdi je dost metaforický samo o sobě.

Žiješ v Německu. Jak aktivní je u vás squatterská komunita?
Teď je to tu špatný. Jestli něco chceš, musíš si to udělat sám. To mě trochu štve, že jsou lidi pasivní. Před rokem jsem se zapojil do projektu Complex23. Měl zahrnovat i galerii Basementizid, což byl jeden z mých prvních velkých projektů, kterej si za ty roky zvládl na umělecký scéně vydobýt jméno. Complex23 přišel o mnoho let později, kdy se pod ním sjednotilo pár lidí ze scény. Basementizid, galerie Mural, Tragfläche a Plemplen měla být jenom jedna část. Po několika měsících jsem ale chytil pocit, že se můj život točí pořád kolem nějaký organizace, a chtěl se z toho vyvázat. Spotřebovávalo to moc energie, kterou jsem potřeboval věnovat svojí práci, a ne se zaseknout na jednom místě. Musel jsem se na to vykašlat. Je pro mě obtížný o tom mluvit. Je to natolik osobní, že nemůžu bejt objektivní. Dělat to po svým a na svoje náklady je v Německu obecně těžký, všichni hned začnou hledat sponzory, reklamu a inzerci, uzavírají kontrakty s velkejma společnostma. Poslední výstavu jsem ale měl v nádherným prostoru Ludwigstrasse v Geissenu. Úžasný místo, byl jsem nadšenej. Spousta inspirace. Mám rád projekty, který jsou neustále ve vývoji, jsou organický a nejsou v tom zahrnutý velký peníze. Což ale taky znamená, že tu nebudou napořád. Ale kde by pak byl progres?

Punková etika Do It Yourself je v muzice silná. Individualismus je pro hudbu stejně podstatný jako pro skateboarding.
Musím říct, že nálepku DIY začínám trochu nenávidět. S tím, jak jsme to dělali my v devadesátkách, se dnes operuje jako se značkou. Punk umírá v momentě, kdy se hudba spojí se značkou nebo nějakou korporací. Dělali jsme to, protože jsme věřili, že punk a hardcore je o tom bejt jinej. A taky o lidech kolem tebe. Je to o vytváření vlastního světa, individuálního světa, a o jeho sdílení. Já ale musím spolupracovat s vydavatelstvím a s většinou mých projektů mi pomáhá Carhartt. Pro mě to ve chvíli, kdy nastoupí cizí finanční podpora, už není DIY. DIY je, když si to celý udělám sám, na svoje náklady. Jedinou pomoc, kterou můžeš bez degradace hodnot DIY přijmout, jsou přátelé.

Měl jsi taky vlastní label Get Off Records. Jak to začalo?
Začalo to hudbou, která něco vyjadřovala, měla vlastní postoj, šla proti zdi. Uvěřil jsem, že změna začíná právě u jednotlivce. Někdy to byl nahrávací label, jindy distribuce. Nechal jsem toho, protože to celý postupem času zavánělo byznysem.

Vydal jsi spoustu sedmipalců. Analena, Children of Fall, Nikad...
Ani nevím, kde jsem tenkrát bral prachy. Dával jsem do toho peníze, který jsem měl na školu, často jsem nejedl, nebo jedl hodně málo. Analena a Nikad jsou kapely kamarádů, takže to bylo přirozený. Chtěl jsem a chci podporovat práci, která dává smysl. A pro mě tyhle kapely smysl měly. Taky jsme ty anglický texty překládali do chorvatštiny a vydávali s nahrávkama. Analena byl můj první sedmipalec.

Taky jsi s nima jel na turné.
Jejich první šnůru jsme uspořádali po Německu. Později jsme jeli Finsko a Španělsko. V zimě spali ve strašný kose po squatech. Tolik lidí žijících v úplně jiným světě, kteří se pro tebe, aniž by tě znali, snažili udělat to nejlepší... to mě ovlivnilo. Analena není jenom Anin řev. Pro mě je to část rodiny a všechna ta emocionální klišé.

Existuje ještě Get Off?
Minulej rok jsem rozjel hudební projekt Helmut Vutuc Lampshade a vydal nahrávku, takže tu Get Off do určitý míry pořád je, jen v současnosti nevydávám desky ostatním. Uvidíme, co bude dál.

Helmut Vutuc Lampshade je komorní záležitost, od Five Minutes to Steve jsi urazil velký kus cesty.
Je to pro lidi. Můžou si s tím dělat, co chtějí... Spálit to, rozsekat, zabít se. Ale hlavně se nezaprodat. Nikdy na kytaru necvičím, chci se tak dostat na dřeň punku. Na konci mý cesty to nebude nic intimního, to budu hrát grindcore.

Takže asi nemá cenu se ptát, jestli v hudbě dáváš přednost instrumentální stránce, nebo idejím?
Mám rád všechno s emocema. Nezáleží na technice, to je stejný i u fotky. Je jedno, jestli digitál nebo analog. Respektuju lidi, kteří upřednostňují hudbu samotnou před jejím zvukem, jako třeba Steve Albini nebo Ian MacKaye z Minor Threat. Tihle dva na mě měli se svejma kapelama největší vliv. A dál kamarádi, kapely kamarádů, lidi, co vydávají vlastní ziny, pořádají koncerty a dělají nahrávky založený na idealismu, ne na prachách.

Existuje víc cest, kterými jít. Je DIY ta správná?
Nic není správný, všechno může bejt špatný. Vždycky ale vybírej pečlivě, co si koupíš a co podpoříš. DIY je dnes trend. Když vidím, že lidi říkají svým projektům DIY, a přitom je platí velký korporace, zdá se mi, že nás někdo mentálně vykořisťuje. My se vždycky snažili dělat všechno na vlastní pěst, ať šlo o hudbu, umění nebo skateboarding. A skateboarding je nesmírně individuální. DIY je ve skateboardingu silný, ale na druhou stranu i tam se mi to poslední dobou jeví jako nákupní a prodejní artikl. Člověk si musí uvědomit, že beton zadarmo, barbeque a pivo, jsou levnější reklama, než velká mediální kampaň, ale pořád je to reklama! Jak to psal Orwell: „Válka je mír, svoboda otroctví a nevědomost síla.“