Články / Sloupky/Blogy

Viděno ve Varech: Jen 17 / Jestli umřeš, zabiju tě

Viděno ve Varech: Jen 17 / Jestli umřeš, zabiju tě

Lukáš Masner | Články / Sloupky/Blogy | 06.07.2013

Ne každý film z nabídky karlovarského festivalu má to štěstí, že pronikne i do širší distribuce. Francouzský režisér François Ozon se však těší přízni a jeho tvorba je úspěšná jak na řadě festivalů, tak i za jejich pomyslnými hranicemi, v přítmí „běžných“ kinosálů.

Drama Jen 17 je strohou a poněkud chladnou analýzou ženské duše, příběhem sedmnáctileté Isabelle, která se začne živit jako prostitutka a uspokojení hledá v náruči nepoměrně starších mužů. Skoro by se chtělo napsat, že Jen 17 je typickým představitelem festivalového filmu – artikuluje vážné společenské téma, pokouší se být autentický a stylisticky odtažitý. Ozonovi se přitom daří zbavit tezovitosti a zjednodušujících modelů, které se dozajista nabízejí. Nad hrdinkou nevynáší příkré soudy a lze se jen dohadovat, co ve skutečnosti stojí za jejím chováním. Jsou to pocity nudy, zhýčkanost dítěte, které může mít, co si zamane? Uspokojivou odpověď nenajdeme ani ve scénách u psychologa, tím méně za přezíravým, jindy prázdným pohledem hlavní hrdinky. Oporu nelze hledat ani u pokryteckých rodičů, kteří, stejně jako Isabelle, jen lžou a podvádějí. Vrcholem všeho je pomýlená představa o výchově – uděláme si hezký výlet do Londýna, nakoupíme dárky a na vše zapomeneme.

Nejsilnější momenty filmu zacházejí s ironickým tónem, kdy hudba stojí v opozici vůči obrazu, hrdinka s kamennou tváří diskutuje o ceně vlastního těla atd. Zde se Ozon nejvíce přiblížil svému vzoru, Buñuelovu filmu Kráska dne (1967). Vizuální patos za doprovodu romantizující hudby zase odkazuje k Truffautovi a Godardovi, resp. jeho Pohrdání (1963). Strojené, poněkud přeceněné, ale přeci jen důstojné drama. Chtě nechtě, po celou dobu jsem se bavil představami o tom, jak by s touto vyšlechtěnou podívanou zatočil Michael Winterbottom. Jeho neučesaný a špinavý, až nepříjemně autentický styl by cíl zasáhl lépe než Ozonův lesk a chladně vysoustružené kompozice.

Nabídka známých/neznámých festivalových filmů někdy donutí volit naslepo. Jedním z těchto pokusů byl snímek Jestli umřeš, zabiju tě od režiséra iráckého původu Hinera Saleema. Francouz Phillip se v baru seznámí s Kurdem Avdalem. Jejich přátelství však dlouho nevydrží, jelikož Avdal umírá a Phillip se tak musí postarat nejen o tělo svého přítele, ale i nevěstu Sibu. Na scéně se navíc objeví Avdalům fanatický otec a šestice kurdských „mafiánů“.

Francouzská komedie o střetu dvou odlišných kultur (kurdské a francouzské) lavíruje na hraně mezi černou komedií a vážným dramatem. Zároveň je pohledem pozoruhodně trpkým, ale i vtipným, místy absurdním až mystickým. Těžko pohledat film, který by tak úporně těžil z obou rovin. Dílčí scény mají bezmála rozměr a poetiku anarchistických komedií Woodyho Allena, oproti tomu stojí momenty, kdy úsměv trne a divák znenadání pocítí vinu za to, že se před několika málo okamžiky od srdce zasmál. Tam, kde by jiný filmař zbrzdil a velké emoce jen naznačil, nechal odehrát mimo obraz, režisér zlovolně potrápí jak postavu, tak překvapeného diváka. Scéna, v níž se Siba dozvídá o smrti nastávajícího manžela, je ve své délce a expresivitě hereckého projevu více než trýznivá. Všeho všudy odvážné, byť poněkud nevyrovnané a místy zbytečně sentimentální dílo. Každopádně bylo příjemné vidět film, který si tak radikálním způsobem bere na paškál citlivé téma, jakým je disproporce tradice a modernity v islámské kultuře.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Preview: Le Guess Who? 2024

Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024

Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.

Šejkr #140: V obraze

Michal Pařízek 04.10.2024

Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.

Šejkr #139: „I’m sure we’re not the only ones“

Michal Pařízek 20.09.2024

Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…

Šejkr #138: Prsten

Michal Pařízek 06.09.2024

Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…

Tak daleko, tak blízko: Mario „Dust“ La Porta (Psychopathic Romantics)

redakce 29.08.2024

Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.

Šejkr #137: V přízemí

Michal Pařízek 23.08.2024

Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.

Válová a Janáček, abstrakce na třetí

Veronika Mrázková 13.08.2024

Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.

Top 5 Brutal Assault 2024

redakce 13.08.2024

Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.

Šejkr #136: Rutina nevadí

Michal Pařízek 09.08.2024

Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...

Šejkr #135: Post Vintage

Michal Pařízek 26.07.2024

Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace