Lukáš Masner | Články / Sloupky/Blogy | 06.07.2013
Ne každý film z nabídky karlovarského festivalu má to štěstí, že pronikne i do širší distribuce. Francouzský režisér François Ozon se však těší přízni a jeho tvorba je úspěšná jak na řadě festivalů, tak i za jejich pomyslnými hranicemi, v přítmí „běžných“ kinosálů.
Drama Jen 17 je strohou a poněkud chladnou analýzou ženské duše, příběhem sedmnáctileté Isabelle, která se začne živit jako prostitutka a uspokojení hledá v náruči nepoměrně starších mužů. Skoro by se chtělo napsat, že Jen 17 je typickým představitelem festivalového filmu – artikuluje vážné společenské téma, pokouší se být autentický a stylisticky odtažitý. Ozonovi se přitom daří zbavit tezovitosti a zjednodušujících modelů, které se dozajista nabízejí. Nad hrdinkou nevynáší příkré soudy a lze se jen dohadovat, co ve skutečnosti stojí za jejím chováním. Jsou to pocity nudy, zhýčkanost dítěte, které může mít, co si zamane? Uspokojivou odpověď nenajdeme ani ve scénách u psychologa, tím méně za přezíravým, jindy prázdným pohledem hlavní hrdinky. Oporu nelze hledat ani u pokryteckých rodičů, kteří, stejně jako Isabelle, jen lžou a podvádějí. Vrcholem všeho je pomýlená představa o výchově – uděláme si hezký výlet do Londýna, nakoupíme dárky a na vše zapomeneme.
Nejsilnější momenty filmu zacházejí s ironickým tónem, kdy hudba stojí v opozici vůči obrazu, hrdinka s kamennou tváří diskutuje o ceně vlastního těla atd. Zde se Ozon nejvíce přiblížil svému vzoru, Buñuelovu filmu Kráska dne (1967). Vizuální patos za doprovodu romantizující hudby zase odkazuje k Truffautovi a Godardovi, resp. jeho Pohrdání (1963). Strojené, poněkud přeceněné, ale přeci jen důstojné drama. Chtě nechtě, po celou dobu jsem se bavil představami o tom, jak by s touto vyšlechtěnou podívanou zatočil Michael Winterbottom. Jeho neučesaný a špinavý, až nepříjemně autentický styl by cíl zasáhl lépe než Ozonův lesk a chladně vysoustružené kompozice.
Nabídka známých/neznámých festivalových filmů někdy donutí volit naslepo. Jedním z těchto pokusů byl snímek Jestli umřeš, zabiju tě od režiséra iráckého původu Hinera Saleema. Francouz Phillip se v baru seznámí s Kurdem Avdalem. Jejich přátelství však dlouho nevydrží, jelikož Avdal umírá a Phillip se tak musí postarat nejen o tělo svého přítele, ale i nevěstu Sibu. Na scéně se navíc objeví Avdalům fanatický otec a šestice kurdských „mafiánů“.
Francouzská komedie o střetu dvou odlišných kultur (kurdské a francouzské) lavíruje na hraně mezi černou komedií a vážným dramatem. Zároveň je pohledem pozoruhodně trpkým, ale i vtipným, místy absurdním až mystickým. Těžko pohledat film, který by tak úporně těžil z obou rovin. Dílčí scény mají bezmála rozměr a poetiku anarchistických komedií Woodyho Allena, oproti tomu stojí momenty, kdy úsměv trne a divák znenadání pocítí vinu za to, že se před několika málo okamžiky od srdce zasmál. Tam, kde by jiný filmař zbrzdil a velké emoce jen naznačil, nechal odehrát mimo obraz, režisér zlovolně potrápí jak postavu, tak překvapeného diváka. Scéna, v níž se Siba dozvídá o smrti nastávajícího manžela, je ve své délce a expresivitě hereckého projevu více než trýznivá. Všeho všudy odvážné, byť poněkud nevyrovnané a místy zbytečně sentimentální dílo. Každopádně bylo příjemné vidět film, který si tak radikálním způsobem bere na paškál citlivé téma, jakým je disproporce tradice a modernity v islámské kultuře.
www.kviff.com/cz/filmy/detail-filmu/4153-jen-17
www.kviff.com/cz/filmy/detail-filmu/3958-jestli-umres-zabiju-te
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.