Vstupní prohlídka: The Hops Party

„Dobrý den, jedno pivo prosím.“ „Dvanáctku Krušovice, jedenáctku Kozla nebo desítku Staropramen?“ „Tak to radši naprdět do prdelí, děkuju pěkně.“ Pokud jste na tom stejně, pokračujte ve čtení. Vstupní prohlídkou právě prošli jičínsko-hořičtí The Hops Party a, mimo poškozené mikroflory nadměrným přísunem piva Krakonoš, jsou zcela zdrávi. Co ovšem není zdrávo, jsou jejich poloprázdné peněženky dávající celý svůj obsah k účelu vybudování hudebního antikvariátu. A také se u nich objevuje syndrom nezdravého přístupu k basákům, který vykrystalizoval v úplné zavržení této sorty tvrdě pracujících lidí. Ale proti gustu žádný dišputát. Krakonoš a The Hops Party rozhodně stojí za ochutnávku.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Hugo: Já byl vždycky línej učit se songy někoho jiného, takže můj styl je výsledek patnáctileté aplikace metody pokus/omyl. Jako puberťák jsem chtěl hrát metal, ale chodil jsem do hudebky k učiteli, který mě učil blues a funky, což ten můj metal nenávratně deformovalo (díkybohu). A takhle to začalo, ten můj freestyle. V době, kdy jsme zakládali The Hops Party, někdy v roce 2013, jsem dost ujížděl na The Black Keys a vůbec na téhle retro vlně. Chtěl jsem si založit projekt, kde nebudeme hodiny debatovat o každém jednotlivém taktu v písničce, ale půjdeme přímočařejší cestou. Ve dvou lidech se navíc tvoří hrozně snadno. Když nemusíš basákovi vysvětlovat, jak má hrát, ušetříš hromadu času a nervů. Oproti mému původnímu záměru hrajeme víc nahlas, rychleji, punkověji. Původní záměr byl víc blues, retro. Holt to z nás leze takhle. Za mě je to vlastně kompilát veškeré kytarové muziky, kterou jsem kdy měl rád. Potkávají se v tom klasika 60s/70s, 90s Seattle a asi i fakt, že jsem dřív hrál hardcore.

Dadoch: S Hugem jsme se poprvé sešli kvůli tomu, abychom vedle sebe slyšeli moje bubny z šedesátých let a jeho kytaru ze stejnýho období. A z toho to celý nějak vyplynulo. Mít tenkrát nástroje jiný, dejme tomu černý, hráli bychom teď třeba muziku temnou jako noc a ne to naše špinavý juchání.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Dadoch: Dělám mnoho rozličných věcí, přičemž žádnou pořádně. Protože se to týká i věcí, za které dostávám zaplaceno, musím umět vyžít s minimálními náklady. Takže jídlo tahám ze štědrých kontejnerů řetězců Albert a Kaufland, sbírám houby v Kanadě, pivo si vařím sám doma. Celý tohle životní nesnažení vyplynulo v bizarní svátek kultury v podobě festivalu Propadák, kterej s jičínskou partou dáváme dohromady každý léto už čtvrtej rok. Sice z toho nemáme nikdo ani kapku peněz, ale žijeme si i díky tomu ten vysněnej chudej-bohatej život, takže nám to nevadí a můžeme s tím takhle machrovat.

Hugo: Radši se spíš bavím, než živím, leč živit se prý musím. Občas se to snažím skloubit dohromady, ale na to se zase moc netváří můj šéf. Jsem jeden z tý miliardy lidí, co ráno přijdou do kanclu, otevřou komp, uvaří si velký kafe, a pak celý den něco ťukají do klávesnice. Jsme taková agentura. Klienti nám platí za to, že pro ně ťukáme. Zajímavý je to zhruba jako Miroslav Donutil.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?
Hugo: Nejlepší věc na týhle kapele je zároveň ta nejhorší. Nemít basáka je jakoby super. Ty lidi se furt na něco ptaj a většinou maj debilní kecy. Ale má to i svou odvrácenou stránku. Za ty roky jsem furt ještě nepřestal řešit, jak to technicky nejlíp udělat, aby to znělo, že tam toho basáka máme. Nejhorší u nás v kapele je náš basák.

Dadoch: Jelikož jsme v kapele jen dva, je nasnadě říct, že nejhorší je vždy Hugo.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Dadoch: Jednou se nám regulérně v Táboře v backstagi, ve který jsme pak i přespávali, stalo, že nám frontman jedný nejmenovaný kapely naprděl do prdelí, když jsme zrovna spali. To byl ráno takovej smrad, když to puklo, že pozornost byla ta tam. Ztráta pozornosti v tomhle případě dolehla na celou kapelu. Od tý doby se nám to stává pravidelně, když něco špatnýho sežereme, nebo když si dáme den předtím pět Krakonošů či piv z novopacké produkce. I kvůli tomu je pijeme, připomíná nám to ten Tábor, kde se nám jinak docela líbilo.

Hugo: Dan má pravdu, že strašnej smrad umí moji pozornost rozhodit spolehlivě. Ale ono by možná bylo jednodušší zeptat se, co moji pozornost bezpečně nerozhodí. Nejsem jakoby úplně to, úplně ten nejsoustředěnější týpek. Pípne telefon, na něco jsem si vzpomněl, hej čum, pěkná holka, viděls ten, ten seriál, no? Jo a to jsem ti vlastně chtěl říct. Na koncertech se rád vyhazuju ze sedla přemýšlením o tom, že jsem se nějak podezřele dlouho nevyhodil ze sedla.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Hugo: V tom vesmíru, ve kterém obrážíme koncerty my, dost často žádná backstage vůbec není. Ideální je, když existuje přímá úměra mezi kvalitou točeného piva a možností přespat. Je super, že klubů s dobrým pivem přibývá. Snad z toho bude za pár let standard. A s tím jídlem je to dvojsečné. Většinou nás nikdo nekrmí. Ale pak jsme třeba hráli v Brně v Kabinetu Múz, kde byla v backstagi polívka a smažený tofu a chilli omáčka a rýže… a já jsem se před koncertem tak nažral, že se mi od druhého songu dělaly mžitky před očima, a kdyby bývali stáli nějací lidi v první řadě, snad bych je i poblil. Místo toho jsem měl jen debilní kecy, takže to na mně snad nikdo nepoznal. Asi bych to měl nějak vypointovat. Dobré jídlo a pití potěší. Ale umím si ho sehnat i sám, takže klidně místo toho cash, bro.

Dadoch: Mně by bohatě stačilo, kdyby tam vždycky aspoň nějaký pití a jídlo bylo. Spokojil bych se pak s vodou a pomalu, aspoň sedum hodin, taženým hovězím žebrem.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Dadoch: Už jsem všechny peníze utratil za absurdně starý bubny nebo nesmyslně velký činely. Přesto jsem několikrát denně na hudebním bazaru a koukám, co bych mohl doporučit kámošům, který peníze maj. Aby, kdyby si to náhodou koupili, jsem si na to moh zahrát taky. Jinak vítězem v kategorii „nejlepší investice do koncertu“ se stala šau King Gizzard & The Lizard Wizard v Lipsku. Tu kapelu by měl vidět a znát každej.

Hugo: Já jsem si na to navykl na gymplu, kdy jsem neměl skoro žádný peníze, že se prachy vrážej do gearu. A to mi vydrželo dodnes. Na bazarech mám taky přechodný bydliště. Já bydlím v oddělení kytar a zvukový techniky, Dan bydlí v bubnech. Fetuju to všechno. Kytary, krabičky, zesíky, repráky, mikrofony. Většinou to musí bejt buď „weird“ nebo „vintage“ nebo ideálně obojí. Od tý doby, co mám rodinu, na mě doma tlačej, abych zvolnil. Tak se snažím. A vybírám věci i pro svý kámoše a pak na ně tlačím, aby si to koupili. Občas nějakej kámoš něco prodává. A já někomu brnknu, aby si to koupil. Jé, to je tak skvělej pocit, když to dopadne. Rád bych si třeba koupil gramofon a sbírku svých oblíbených desek na LPčkách. Spousta lidí to tak dělá. Ale tyvole, sorry no, všechny prachy jsem utratil za aparáty a kytary.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
Hugo: Je to jediný svět, který je momentálně k mání, a já ho mám rád. Je tu pivo. A občas narazíš i na dobrýho člověka.

Dadoch: Každej má svůj svět, světů je sedum miliard. Ten můj je docela v pohodě.